Americká občanská válka

1861-1865



Vznik a vývoj USA

V 16. a 17. století došlo k velkému rozvoji námořní dopravy a díky tomu docházelo k stále novým objevům. Evropské státy, většinou mnohem vyspělejší než národy právě objevených území, si začaly tato místa přisvojovat a zakládat zde své kolonie. Jednou z mnoha zemí, které si činily nárok na země Severní Ameriky byla i Británie, která se během 17. století stala námořní velmocí. Do britských kolonií, nacházejících se na východním pobřeží Atlantického oceánu, přicházelo také stále víc lidí. Někteří viděli v Novém světě možnost na zbohatnutí, protože tabák pěstovaný v úrodné zemi Virginie byl velmi žádaným zbožím, jiní viděli v Americe zemi bez náboženského pronásledování, zaslíbenou jejich víře, jako puritáni v Nové Anglii. Pro Anglii byly kolonie samy o sobě také velmi výhodné. Byly dobrým odbytištěm zboží, které se na kontinentu stalo neprodejným. A Američanům se zdála Anglie stále vzdálenější. Trpělivost jim ale došla po britsko-francouzské válce, kdy Londýn přenesl část válečných výdajů i na svoji kolonii za Atlantikem. Poté byl zaveden zákon o kolkovném, který musel být zanedlouho pro odpor Američanů zrušen. Daň z čaje z počátku 70. let ale byla takzvanou poslední kapkou po níž pohár trpělivosti osadníků přetekl. Protesty proti tomuto zákonu vyvrcholily při "bostonském pití čaje." Británie proti Bostonu zasáhla a to vyvolalo odpor v ostatních koloniích a svolání kontinentálního kongresu. Brzy nastala také první ozbrojená srážka u Lexingtonu a Concordu v dubnu 1775, čímž vlastně začala válka za nezávislost. Poté trvalo déle než rok, než se znovu sešli zástupci kolonií, aby 4. července 1776 přijali Deklaraci nezávislosti. Británie samozřejmě nezávislost neuznala a dál se tedy bojovalo. V říjnu 1777 se obě strana střetli v bitvě u Saratogy a po ní se k Američanům v jejich boji za nezávislost přidala Francie společně se Španělskem. V bitvě u Yorktownu v říjnu 1781 přiměli Angličany kapitulovat a roku 1783 uznala Británie americkou nezávislost v pařížské smlouvě. Prvním americkým prezidentem se stal George Washington, který se účastnil aktivně války za nezávislost. Roku 1787 byla přijata americká Ústava, jež vlastně platí dodnes. Spojené státy v ní jsou podány jako federativní republika se silnou prezidentskou mocí. Roku 1791 byla k Ústavě ještě přidána Listina práv a svobod. Když mladé Spojené státy vyřešily své vnitropolitické problémy, pevně určily své hranice. Poté se pustili do obchodní expanze, při které využívali neutrality za francouzské revoluce a za napoleonských válek. Roku 1803 odkoupily od Napoleona Louisianu a tím rozšířili své uzemí o dvojnásobek. Nadále také pokračovaly problémy s Indiány, jež kolikrát končívaly krveprolitími. Roku 1819 získaly Spojené státy od Španělů celou Floridu. Stále víc se také vyhrocovaly problémy mezi otrokářskými a neotrokářskými státy, které vyvrcholily občanskou válkou.

Otrokářství - Starý Jih

Už při psaní deklarace nezávislosti, existovalo na území Spojených států otrokářství. Dokonce i George Washington otroky vlastnil, i když ve své poslední vůli jim věnoval svobodu. Přestože Deklarace nezávislosti i Listina práv a svobod mluví o rovnosti všeho lidu, na otroky a Indiány se to nevztahovalo. Nebyli bráni jako právoplatní lidé, ale jako napůl divoká zvířata. Na začátku osidlování Severní Ameriky, byli dva způsoby, jak se sem dostat. Ten první znamenal, že člověk byl dostatečně bohatý na to, aby si cestu sám zaplatil, ten druhý, že cestu zaplatili lidé, na jejichž pozemcích poté museli noví osadníci několik let pracovat, aby si cestu splatili. Brzy se ukázalo, že nejúrodnější území Spojených států se nachází na Jihu, a tam tedy začala vznikat zemědělská základna. Velmi rychle si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří budou ochotni pracovat v horkém podnebí amerického Jihu. Indiáni se velmi brzy ukázali jako málo odolní a tak se představa černochů, zvyklých na horké podnebí, zdála jako nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky, byli plantážníci, pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanských obyvatel, velmi podobní a častokrát přirovnávaní k anglické venkovské šlechtě. Tyto plantáže také produkovali většinu zemědělských výrobků celých Spojených států. Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu, nacházela se zde i takzvaná střední vrstva. Byli to drobní zemědělci, vlastnící většinou asi dva otroky, pracující na své půdě. Většina z nich toužila po tom stát se také velkými plantážníky. Další skupinou obyvatel byla bílá chátra, což byli většinou žebráci, žijící v lesích, nedodržující ani zlomky hygieny. O starém Jihu existuje spousta mýtů. Jeden mluví o gentlemanech při soubojích o srdce své vyvolené dámy. Mluví o pyšných, vzdělaných mužích, jež otroctví brali jako nutnost, bez které by jejich plantáže nepřežily. Druhý mluví o despotech, jež bičují své otroky, chovají se nelidsky a ve své krutosti si libují. Ani jeden z nich není ten pravý. Pravdu musíme hledat někde mezi nimi.

Politika a otroci

Už roku 1784 navrhl Thomas Jafferson, aby horní hranicí otrokářských států byl 30° severní šířky. To ovšem vyvolalo odpor. Problém nastal roku 1818, kdy chtělo do Unie vstoupit Missoury, které do té doby bylo součástí Louisiany, otrokářského státu. Obyvatelé si přáli, aby nový stát mohl být také otrokářství, ale na Severu to bylo odmítáno, protože Missoury se nachází příliš na severu a protože by ve sněmovně nastal nepoměr otrokářských a neotrokářských států. J. W. Taylor tedy navrhl, aby spolu s Missoury byl přijat také jako stát Maine, čímž by byl poměr států 12:12. Spolu s tím už mělo být navždy uzákoněno, že otroctví se nesmí rozšířit severněji než na 36° 30` severní šířky. 3. března 1820 byl tento návrh přijat jako missourský kompromis. "Od samého počátku jsem tuto otázku považoval za hranu, jež Unii odzvoní. Pokládám za samozřejmé, že současný problém je pouhou předzvěstí - prologem velké a tragické knihy." napsal John Quincy Adams do svého deníku Roku 1854 se ale podobný problém opakoval. Do dějin Spojených států se zapsal jako zákon o Kansasu a Nebrasce. Při přijímání do Unie měli rozhodnout obyvatelé těchto států, zda na jejich bude otrokářství či ne. U Kansasu bylo téměř jasné, že se obyvatelé rozhodnou pro otroctví, u Nebrasky se zdálo, že otroctví nebude prosazeno. To vše vyvolalo vlnu odporu. Zákon o Kansasu a Nebrasce totiž fakticky rušil missourský kompromis. Jižané zase měli strach z přílišného vlivu Severu, přesto byl zákon přijat. Na Severu také odpor k otrokářství stále víc rostl. Ve velkých městech začala vznikat takzvaná abolicionistická hnutí, která pomáhala otrokům utíkat od svých pánů, pořádala přednášky o nelidskosti otrokářství a snažila se přimět vládu ke zrušení otroctví. Jedním z nejznámějších abolicionistů se stal John Brown, který byl po své smrti téměř uctíván. John Brown byl až fanatický protiotrokář. V říjnu 1859 obsadil spolu se svými komplici federální zbrojnici v Harper's Ferry. Měl v úmyslu ozbrojit marylandské otroky a společně s nimi vyprovokovat povstání všech otroků na Jihu. Zbrojnici se mu podařilo získat, ale potom tam byl obklíčen armádou a přemožen. Zemřelo 9 jeho lidí, z toho dva jeho synové. Sám Brown byl zajat a postaven před soud za velezradu. 31.října byl usvědčen a 2. prosince 1859 popraven oběšením. Otroky se mu tedy osvobodit nepodařilo, ale přesto se stal modlou abolicionistů, pro které byl vzorem.

Abraham Lincoln

Tato budoucí velká postava dějin USA se narodila 12. února 1809 nedaleko Hodgenville v Kentucky. Když mu bylo sedm let jeho rodina se odstěhovala do Indiany. O dva roky později mu zemřela matka a otec, tesař a farmář, se záhy oženil znovu. Nevlastní matka na něj měla velký vliv. Jeho vzdělání bylo omezeno na několik měsíců v roce, ale Lincoln rád četl a knihy se staly hlavním pramenem jeho vzdělání. V mládí se živil jako farmář či jako plavec na Mississippi. Stále víc přitom studoval práva a zajímal se o politický život. Roku 1837 se stal společníkem v právnické kanceláři ve Springfieldu a také předním představitelem strany whigů. Roku 1842 se oženil s Mary Toddovou a pod jejím vedením se roku 1846 pokusil o vstup na federální politickou scénu při volbách do Kongresu. Poté vystupoval proti mexické válce a to zapříčinilo, že podruhé již nebyl zvolen. V době napětí se stále víc vracel k otrokářské otázce. Sám byl pro zrušení otroctví, ale přesto varoval před radikalismem, protože pochopil, že rozdělení Unie nepomůže. Po vzniku Republikánské strany se stal jejím členem a roku 1860 i jejím kandidátem na prezidenta. Na Jihu vyvolala nominace Lincolna bouři nevole. Všem bylo jasné, že pokud Lincoln volby vyhraje bude otroctví ohroženo a to i přesto, že Lincoln vystupoval velmi umírněně.
"Rozdělený dům nemůže stát. Věřím, že tato vláda nemůže být napůl otrokářská a napůl svobodná. Nečekám, že se Unie rozpadne - nemyslím, že se dům zboří - očekávám však, že pomine důvod k rozdělení. Buď bude jedno, nebo druhé. Buď odpůrci otroctví zastaví jeho další šíření a vštípí obecnému mínění názor, že je to první krok k jeho úplnému odstranění, anebo jeho stoupenci prosadí jeho rozšíření, takže se stane zákonným ve všech státech, starých i nových, na Severu stejně jako na Jihu."řekl Abraham Lincoln.
Demokraté jako protikandidáta Lincolnovi navrhli Douglasse. Ten byl ale pro kompromisní řešení,čímž popudil zástupce Alabamy, kteří opustili sjezd demokratů. To nahrálo Lincolnovi. Ten také byl 6. listopadu zvolen šestnáctým prezidentem Spojených států. Jako odpověď 20.prosince v Charlstonu jednomyslně schválila Jižní Karolína pakt o odtržení.

Secese a první bitva u Bull Runu

Rozdělení Unie se ale stalo krutou realitou. 20. prosince, poté co byl Abraham Lincoln zvolen dalším prezidentem USA, se v Charlestonu Jižní Karolína jednomyslně usnesla o vystoupení z Unii. Jih byl nadšen a 1. února se přidaly státy Mississippi, Florida, Alabama, Georgie, Louisiana a Texas. Prohlašují se za Konfederované státy americké a jejich prezidentem se stává Jafferson Davis. Další otrokářské státy váhají na jakou stranu se přidat. Hlavní otázkou je na jakou stranu se připojí Kentucky, rodiště obou prezidentů, které se snaží prosadit neutralitu. Lincoln se nechá slyšet: "Chtěl bych mít na své straně Boha, ale musím tam mít Kentucky." Lincoln také nakonec v této bitvě vítězí a Kentucky zůstává na straně Unie. Missoury se také snaží zachovávat neutralitu, ale nakonec se také připojuje k Unii, stejně jako Maryland a Delaware. I Virginie dlouho váhá a připojuje se ke Konfederaci až po pádu Fort Sumteru, v květnu plebiscitem přijata secese, spolu s ní vstupuje do Konfederace Tennesee, Arkansas a Severní Karolína. Část Virginie s odtržením nesouhlasí a vzniká nový stát - Západní Virginie.


Fort Sumter
8.dubna informoval prezident Lincoln guvernéra Jižní Karolíny, že má v úmyslu doplnit zásoby pevnosti Fort Sumter v Charlestonu, pod velením majora Andersona. Davis okamžitě nařizuje Pierru G. T. Beauregardovi, aby požadoval kapitulaci pevnosti. Anderson odmítá a tak 12. dubna dělostřelectvo Konfederace začíná pevnost odstřelovat. 14. dubna se Anderson vzdává. Den poté Lincoln vyzývá státy, které se dosud nepřidaly ke Konfederaci, aby dodaly 75 tisíc mužů a 19. dubna vyhlašuje blokádu jižních přístavů. Válka začala.

Obě strany si dělaly velkolepé plány na lehké vítězství. Jižané počítali s tím, že válku vyhrají, jelikož synové bohatých pánů většinou vystudovali vojenské školy, byli zvyklí na lov a příslušnost k armádě jim byla ctí. Sever měl zase na své straně početní převahu. A co se později ukázalo jako nejdůležitější, byla průmyslová základna. Jih, převážně zemědělský, neměl na svém území téměř žádné továrny, tím spíš ne na munici a jiné vojenské potřeby. V Unii zůstalo 23 států a 21 milionů obyvatel. 96% výroby lokomotiv a 97% výroby všech palných zbraní. Konfederace čítala 11 států s 10 miliony obyvatel, z toho 3,5 milionů byli černoši.

Armády

V ozbrojených silách Unie sloužilo 2 772 408 mužů. Z toho 75 215 v řadách pravidelných pluků, 1 933 779 v dobrovolnických jednotkách, 46 347 mužů bylo povinně odvedeno a 73 607 zaplacení náhradníci. Unie zformovala 1 666 pluků pěchoty, spolu s 306dalšími nezávislými rotami, 57 pluků dělostřelectva, 232 baterií polního a 22 baterií těžkého. Na straně Konfederace bojovalo podle odhadů asi 1 227 890-1 406 180 mužů. Vzniklo 259 - 642 pěších pluků a 85-163 pěších praporů, které byly zařazeny v aktivní armádě Konfederace během její existence, spolu s dalšími 62 nezávislými rotami. Vzniklo také 227-261 baterií lehkého polního dělostřelectva a 127-137 pluků jezdectva, spolu s 47-143 prapory.

21. července 1861 se uskutečnila první bitva občanské války - u Bull Runu. Při ní se ukázalo, jak obě strany válku podcenily, protože z nedalekého Washingtonu se přijeli podívat zvědavci, kteří "chtěli vidět válku jediné bitvy" na vlastní oči. Oba protivníci, generál McDowell i Beauregard, zvolili nápadně podobné taktiky. Oba se chtěli pokusit o obchvat protivníkova levého křídla. McDowellovi se povedl překvapivý výpad a zdálo se, že Jižany rozdrtí. Přesto další z jižanských generálů - Jackson odolal a získal tak už do konce svého života přezdívku Stonewall - Kamenná zeď. Poté přišli posily pod vedením Josepha E. Johnstona. Na bojišti nastal zmatek a Seveřané ustoupili. Konfederáti ale nebyli schopni je pronásledovat. V bitvě bylo zabito či zraněno necelých 5 tisíc mužů, a generál McDowell byl nahrazen McClellanem.


D. Emmet

Dixie

I wish I was in de land of cotton,
Old times dar am not forgotten;
Look away! Look away! Look away! Dixie Land.
In Dixie Land whar I was born in,
Early on one frosty mornin,
Look away! Look away! Look away! Dixie Land.

Den I wish I was in Dixie, Hooray! Hooray!
In Dixie Land, I'll take my stand,
To lib and die in Dixie,
Away, away, away down south in Dixie,
Away, away, away down south in Dixie.

Dar's buck-wheat cakes and 'Ingen'batter,
Makes you fat or a little fatter;
Look away! Look away! Look away! Dixie Land.
Den hoe it down and scratch your grabble,
To Dixie land I'm bound to trabble.
Look away! Look away! Look away! Dixie Land.

.

Mississippi a západní bojiště

Jižané brzy pochopili, že se musí snažit, aby jejich stát uznalo zahraničí. Zpočátku také nalézaly dost sympatií v anglických vyšších kruzích, ale i u Napoleona III., který byl ochoten uznat Konfedaraci, pokud to udělá Británie. To vyvolalo ve Washingtonu zděšení a do Británie byl vyslán Charles Adams, syn 6. prezidenta Johna Quincyho Adamse, aby se snažil zabránit stykům jižanských vyslanců s úředníky Jejího Veličenstva. Nakonec uspěl, protože Británie nezávislost Konfederace neuznala. Na bojišti byl po bitvě u Bull Runu relativně klid. Další důležité střetnutí se odehrálo až v únoru 1862 na řece Mississippi. Grantovi se podařilo 6. února dobýt pevnost Fort Henry a 16. února z ní zaútočil na Fort Donelson. Velitel pevnosti žádal příměří, ale Grant mu odpověděl: "Na příměří přistoupíme výhradně v případě vaší bezpodmínečné a okamžité kapitulace. Navrhuji, abyste na ní okamžitě začali pracovat." Podařilo se mu zajmout asi 13 tisíc mužů tamní posádky a pro Konfederaci to byla první velká porážka. O dva měsíce později dobyla flotila admirála Farraguta New Orleans. Velitelem města se stal generál Butler. Jižanské dámy, jisté si svojí beztrestností, seveřanským vojákům nadávaly, plivaly po nich a dokonce na ně vylévaly pomyje. Butler vydává nařízení, že každá žena, která urazila unionistického vojáka či důstojníka "měla být považována za ženu provozující svoje řemeslo" a tak s ní také mělo být nakládáno. Jisté jižanské noviny toto nařízení nazvaly "úřední výzvou ke znásilňování". Tak daleko to samozřejmě ale nezašlo a dámy se svým provokováním přestaly. 6. dubna se znovu střetla vojska Severu a Jihu v bitvě u Shilohu. Johnstonovi jednotky překvapily předsunuté Seveřany ve stanech nedaleko tohoto města. Albert S. Johnston měl početní převahu a dařilo se mu tlačit všechny před sebou. Na pomoc ale přišel Grant s posilami, Johnston byl raněn tříštivým nábojem a vykrvácel. Jeho nástupce Beauregard se stáhl. Unionisté obsadili Corinth. "Lesem se ozýval vítězný křik, všichni jsme věděli, že vítězství je naše," řekl o bitvě Seveřan Wallace. Bitva u Shilohu byla nejkrvavější bitvou jakou Spojené státy do té doby zažily, měly, ale přijít ještě horší.

Válka a moře - námořnictvo

Moře odehrálo ve válce velkou roli. Na Severu byl lodí dostatek, protože zde se nacházely téměř všechny loděnice. Jih je neumí vyrábět, dodává jim je Británie, přestože, jelikož vyhlásila neutralitu, nesmí dodávat žádný válečný sortiment ani jedné ze stran. Unie tedy protestuje. Blokáda jižních přístavů, kterou Lincoln vyhlásil počátkem války, také Jižanům život nezpříjemňovala. Přestože blokáda nebyla neprodyšná, brzy začínalo docházet luxusní zboží, a ke konci války i základní potraviny. Davis na obranu proti blokádě vydal v dubnu 1861 tzv. kaperské listy. Mezitím Konfederáti vylovili potopenou seveřanskou loď Merrimac, přejmenovali ji na Virginii a snažili se jí opravit. Na severu mezitím návrh nové válečné lodi s otáčecí střílnou. Ta je i přes velké pochybnosti vyrobena a 30. ledna 1862 spuštěna na vodu. 8. března se Merrimac střetl u Hampton Roads s flotilou Goldsborougha a potopila mu lodě Cumberland a Congress. Potom se střetává Monitor s Merrimacem. Ten poškozen odplouvá a 11. května je Jižany vyhozen do vzduchu, když musí opustit své državy. "Souboj Monitoru a Merrimacu signalizoval příchod nejpřevratnější změny v technice námořního boje od okamžiku, kdy byla před čtyřmi sty lety na palubách plavidel osazena děla na střelný prach," napsal později Winston Churchill. Na jaře roku 1862 vyplouvá z liverpoolských doků loď Florida. Do Británie přichází diplomatické nóty Severu. Florida mezitím potápí seveřanské lodě. Na Jih připlouvají válečná plavidla Severu. Florida se stahuje do jižního Atlantiku. Zajímá obchodní loď Jacob Bell, v níž je kořist asi za 1,5 milionu dolarů. Florida se snaží o zpěněžení v brazilském přístavu. Připlouvají ale seveřanské lodě a Floridu zajímají. Další lodí z Británie ve službách Konfederace byla Alabama. Také byla vyrobena v Liverpoolu. Seveřané chtějí, aby byla zadržena, což se má také stát. Je poslána na zkušební plavbu, ze které se už ale nevrací. Její kořistí se stává asi 60 unionistických lodí dokud není v roku 1864 nedaleko Cherbourgu v lamanšském průlivu potopena seveřanskou lodí Kearsage. Krátce před koncem války přestávají být kaperové v očích Seveřanů pokládáni za piráty, ale za konfederační kapitány.

Východ

31. května 1862 se na východním bojišti střetl Joseph E. Johnston s McClellanem v bitvě u Sedmi borovic (u Fair Oaks). Johnston zaútočil na federalisty, které velká voda uvěznila na jižním břehu řeky Chickahominy. Pouze včasný příchod posil odvrátil katastrofální porážku Unie. Obě strany měly těžké ztráty a Johnston byl vážně raněn. Bitvu vyhráli Seveřané. Velení nad severovirginskou armádou převzal generál Lee, který patřil k odpůrcům otrokářství, ale jeho věrnost patřila Virginii. Mezi 25. červnem a 1. červencem se odehrála sedmidenní bitva o Richmond. Ta zastavila postup seveřanských vojsk. Seveřané se stáhly. Obě strany zaznamenaly těžké ztráty. Poté byl McClellan odvolán do Washingtonu, kde se jeho armáda spojila s vojskem Johna Popea, a společně měli zaútočit na Richmond. Generál Lee ale vyrazil na sever a tak se protivníci znovu střetli u Bull Runu, na stejném místě jako se odehrála první bitva občanské války. V této bitvě, které se odehrála 29. a 30. srpna, proti sobě stálo 53 tisíc federalistů a 20 tisíc Jacksonových mužů. Další konfederační velitel Longstreet dlouho otálel než se do bitvy zapojil a tak ze začátku bojoval pouze Jackson. 30. srpna se už Longstreet zapojil a Jižanům přišly na pomoc dvě nové jednotky. Seveřané ustupují . Lee vtrhl do Marylandu, dostal se až k Fredericku nedaleko Baltimore. Po této bitvě je Pope odvelen do Minnesoty, kde má bojovat proti Indiánům. Jackson se mezitím snažil obsadit Harper's Ferry, které kapituluje 15. září. Jackson získává 12, 5 tisíc zajatců. 16. září začíná bitva u Antietam Creek. Přestože se McClellanovi náhodou dostává do ruky Leeův plán, generál toho nevyužije. V noci táhl Jackson Leeovi na pomoc proti nepříteli. Druhý den McClellan znovu zaútočil, Leeova armáda musela ustupovat, i přes to, že jim Jackson pomáhal. "Žádný jazyk nevypoví, žádná mysl si nepředstaví, žádné pero nevylíčí hrozivé výjevy, jichž jsem byl dnešního rána svědkem," napsal jeden pensylvánský voják. McClellan byl po této bitvě odvolán.

Homestead act a zrušení otroctví

20. května 1862 podepsal prezident Lincoln Homestead act. Ten byl parlamentem schválen již roku 1860, ale tehdejší prezident Buchanan ho odmítl podepsat. Tento zákon znamenal, že nemajetným bude přidělena půda, pokud o ni zažádají. "Každá osoba, která je hlavou rodiny nebo dosáhla věku 21 let a je občanem Spojených států, nebo prohlásila, že se jím chce stát,…má právo dostat bezplatně 160 akrů půdy." Nastal příliv přistěhovalců, i z Evropy a tak se zvýšil počet bojujících na straně Unie. V únoru 1862 se do parlamentu Unie dostal konfiskační zákon. Měl tři části. První se týkala aktivních bojovníků proti jednotě USA, druhý obyvatelů secesionistických států a třetí zrušení otroctví. Hovořil o tom, že účastníci bojů a militantní stoupenci Jihu budou popraveni za velezradu. Lincolnovi se zdál tento velmi tvrdý: "Nejpřísnější spravedlnost není vždy nejlepší politikou." Přesto ho 17. července k překvapení všech podepsal. Již 22. září čte před vládou emancipační akt otroků, který má začít platit od 1. ledna 1863. Osvobození otroků ale platí pouze pro rebelské státy. Pro otrokářské státy, které zůstaly v Unii, neplatí. V nich bude otroctví zrušeno až po válce třináctým dodatkem k Ústavě. Přestože jižanští otroci se o zrušení dozví, nijak se to neprojeví. Dál zůstávají u svých pánů a pracují. Jeden bývalý otrok ze Severní Karolíny popsal náladu na své plantáži, když se dozvěděli o zrušení: "Někomu to bylo líto, někoho to ranilo, ale pár jich mlčelo a mělo radost." Na Jihu samozřejmě nezůstalo zrušení otroctví bez odezvy. Jednou z nich byl i předčasný Lincolnův epitaf:
Pod tímto kamenem, zkažené hnijící
Lincolna Abe leží tu kosti
propustil negry, způsobil žal,
čert mu teď duši do želez dal.


Ani na Severu není jen kladná odezva. Mnoho lidí si myslí, že je to snaha vyvolat válku uvnitř rebelských států, a v následujících volbách do senátu převládají demokraté.
J.P. Smith

America


My country, 'tis of thee,
Sweet land of liberty,
Of thee I sing.
Land where my fathers died
Land of the Pilgrims' pride
From ev'ry mountain side,
Let freedom ring.
Our Father's God! to Thee
Author of liberty,
To Thee we sing;
Long may our land be bright
With freedom's holy light;
Protect us by Thy might
Great God, our King!


Přelom ve válce

11. prosince 1862 začala bitva u Fredericksburgu. Seveřané staví most přes řeku Rappahanock a chystají se na pochod k Richmondu. Přitom jsou odstřelováni jižanským dělostřelectvem. Je nemožné postavit most a tak se přes řeku přepraví pomocí loděk a postaví pontonové mosty. 13. prosince je generál Burnside vede čelně proti Jižanům, kteří jsou chráněni zdí a mají volný palebný prostor. K večeru jsou ztráty Unionistů kolem 13 tisíc. Jižané mají ztráty asi poloviční. Burnside je nahrazen Josephem Hookerem. "V lidské povaze je stěží více chrabrosti než kolik projevili vojáci, či méně soudnosti, než kolik ukázali generálové," napsal jistý reportér ze Severu k této bitvě. Po bitvě u Fredericksburgu nastala v Unii apatie. 11. července vypukli v New Yorku nepokoje, namířené proti černochům - "původcům války", kteří jsou chytáni a zabíjeni. Nakonec je povstání potlačeno. Celková bilance je asi tisíc mrtvých a škody ve výši 2 milionů dolarů. Nový velitel potomacké armády se snaží zničit Leeovu armádu. 1. května 1863 se střetává Joe Hooker se "Stonewallem" Jacksonem u Widerness, 2. května se Jackson spojil s Leeem a začala bitva u Chancellorville. Rozdělili své skrovné síly. První prudce zaútočili na pravé křídlo, Jackson nepřítele obešel a napadl ho v týle rozprášil jej. Poté byl ale zasažen vlastními vojáky a po deseti dnech zemřel. Přestože Jižané vyhráli, ztráta Jacksona se stala pro další průběh války důležitou. 19. května se Grant na východním bojišti pokusil o dobytí Vicksburgu, který byl společně s Port Hudsonem, posledním opěrným bodem Konfederace na Mississippi. 21. května byl vydán rozkaz k útoku. Fredericksburg se ale dobýt nepodařilo, a tak Grant vymyslel novou taktiku. Rozhodl se, že město neprodyšně uzavře a nechá ho vyhladovět. V druhé polovině června dochází potraviny a 4. července se Vicksburg vzdává. Grant zajímá asi 20 tisíc mužů a den poté je jmenován generálmajorem.

Gettysburg

Gettysburg je dnes právem nazýván nejkrvavější bitvou, která se odehrála na americkém kontinentě a také bitvou, která téměř rozhodla válku. Lee v červnu 1863 přesunul své jednotky do údolí řeky Shenadoah. Hooker se zatím držel v prostoru mezi ním a Washingtonem. Po bitvě u Chancellorville se ale Hooker vzdal velení a na jeho místo přišel George Meade. Přitom Gettysburg si jako místo střetnutí nevybral ani jeden velitel. Předsunuté jednotky Jižanů se vydaly do města shánět boty a narazily tu na unionistickou jízdu. Samotná bitva začala 1. července a trvala čtyři dny. První den způsobili Konfederáti Seveřanům těžké ztráty, ale druhý den se zdálo, že Jižané postrádají koordinaci, Leeovi se nepodařilo prosadit své plány a vojáci bojovali chaoticky. I přesto ale Seveřané utrpěli velké ztráty. Třetí den se ale štěstí obrátilo k Unionistům. Ti dobyli zpátky své zákopy, které ztratili v předešlých dnech. Po poledni zahájili palbu a Jižané se stáhli. 4. července začal Lee ustupovat. V bitvě zemřelo 23 tisíc Seveřanů a přes 20 tisíc Jižanů.

Grant a Sherman - velcí generálové ve službách Unie

18. září došlo k dalšímu velkému střetnutí u Chicamaugy (tento starý indiánský název znamená "řeka smrti").Konfederáční generál Bragg, ke kterému se připojil Longstreet, útočil na Rosecranse. Bitva trvala dva dny. Unionistický generál vydával protichůdné rozkazy a posléze jako první opustil bojiště. Zůstal pouze generál Thomas a byl nucen postupovat k Chatanooze, kterou 4. září dobyl Rosecrans na Braggovi. V Chatanooze se Thomas připojil ke zbytku armády. 16. října byl Grant jmenován hlavním velitelem seveřanské armády a 24. října se probyl do Chatanoogy, v níž Jižané drželi Unionisty v obklíčení. Jižané začali mít obavy, že Seveřané budou mít převahu a tak Longstreet odešel do Knoxville, aby dobyl tento komunikační uzel. Byl ale poražen. 24. listopadu se Seveřané z Chatanoogy probyli. Thomasovi oddíly se střetly s obléhateli s vrhly se bez rozkazu na Misionářský hřeben. Jižané nebyli schopní zaměřit děla v tak ostrém úhlu. Jižané byli poraženi a zároveň vytlačeni z Tennesee. Bragg vystřídán Josephem Johnstonem. Na Granta se i přes výhru hrnou výčitky, které Lincoln odmítá. "Generál je opravdu velmi líný, co se dopisů týče, ale je velmi pilným bojovníkem", říká Lincoln poté, co Grant nepošle telegram o vítězství u Chatanoogy. Grant je také obviňován z toho, že příliš pije, což je ostatně pravda, ale i na tohle má prezident odpověď: "Zjistěte mi, prosím, co ten Grant vlastně pije. Má nějakou oblíbenou značku? Poslal bych pár lahví ostatním velitelům." 9. března je Grant jmenován generálporučíkem. V květnu se jeho armáda přesouvá směrem k Wilderness. Grant má asi 120 tisíc mužů, Lee kolem 60 tisíc. 5. května zde začala bitva. Lee touží porazit "neporazitelného" generálporučíka, po dvou dnech je ale vše jako na začátku. Unionisté mají ztráty asi 20 tisíc mužů, Jižané poloviční. Grant se chce pokusit o obchvat protivníka a potom se vydat na pochod na Richmond. Jižané ale zpozorovali pohyb nepřítele a tak po několika kilometrech únavného pochodu narazili Seveřané na připravenou obranu. Bitva se znovu rozhořela, velké ztráty. Další dva dny byl klid, ale poté zase 8. a 9. května vypuknutí bojů. Těmto střetům se říká bitva u Spotsylvanského dvora. Grant poté změnil taktiku a snažil se dostat Leea do otevřeného prostoru. A pomalu sune ke Cold Harboru. Lee ho opatrně sleduje. 1. června Grant zaútočil. Bitva trvala až do 3. června. Grant má velké ztráty. 10. června se Unionisté odtrhli od nepřítele a vracejí se. Do té doby ztratili asi 60 tisíc vojáků, což bylo víc než měl Lee k dispozici. Poté se Lee zakopal kolem Richmondu a Grant se snažil dobýt důležitý železniční uzel před hlavním městem Konfederace - Petersburg. Tak ruší Leeovi zásobování a jeho jednotky jsou sužovány hladem a zimou. Tak to zůstává až do dubna 1865. Zatím se 6. května vydává generál Sherman na tažení Georgií. Od počátku května se střetává s početně menšími oddíly Johnstona, které jsou nuceny ustupovat. Johnston je nahrazen Hoodem, který se se Shermanem střetne v bitvě u Peach Tree Creeku. Ta stejně Shermana nezastaví. Ten cestou ničí koleje, budovy, sklady i lány úrody. "Válka je válka a ne nějaká soutěž popularity", tvrdí. Atlanrta je před Shermanem vyklizena bez boje, 1. září ji opouští jižanští vojáci a druhý den přichází Sherman a Atlanta se stává opěrným bodem Unie. "Válka znamená krutost a vy ji vylepšit nedokážete, a ti, kdož válku zanesli do naší vlasti, zaslouží veškerá slova prokletí a zatracení, co jich jen národ může vykřičet," napsal Sherman do dopisu, jímž žádal o kapitulaci města atlantského starostu. Sherman v Atlantě začíná uvažovat o tažení k moři. 15. listopadu opouští Atlantu a město hoří. Civilisté prchají. Za necelý měsíc přichází do Savannah, za ním zůstává šedesátimílový pruh spálené země. Shermanův pochod má také vliv na černé obyvatelstvo, které teprve nyní začíná odcházet od svých pánů. 1. února Savannah opouští a vydává se do Columbie, cestou pálí vše, co mu přijde pod ruku, a tak popelem lehnou města Robertsville, Brahamsville a McPhersonville. Do Columbie přichází 17. února časně ráno a již v poledne hoří velká část města. Dodnes se přesně neví, kdo město zapálil, zda ustupující Jižané nebo přicházející Seveřané. 19. února opuští Sherman Columbii a blíží se ke Goldsboro, k jednomu z posledních velkých přístavů na východě.

Sever a Jih před koncem války

Na Jihu v té době již byla velmi citelná blokáda přístavů. K dostání už nebylo téměř žádné zboží, nejen to luxusní. Stále víc kvetlo podloudnictví a stoupala inflace. Zbraně si dováželi sami úřady, když svými loďmi (Lady Davis, Columbia) proráželi blokádu. V únoru 1864 vydává konfederační vláda vyjímečný dokument, kterým se zahraniční obchod dostává pod přísnou kontrolu. S bavlnou, tabákem, melasou a rýží se smí obchodovat pouze pod dohledem prezidenta a dovoz je omezen pouze na předměty denní potřeby a obecného užitku. Přesto na Jihu panuje velký hlad. Chudí musí jíst i krysy. O nich se jednou prezident Davis vyjádří, že chutnají podobně jako veverky. Nadějí pro Jih se stávají prezidentské volby v Unii v listopadu 1864, protože v případě nezvolení Lincolna by byla jistá naděje na ukončení bojů. 8. listopadu 1864 se tedy na Severu konají volby. Ještě nedávno nemohl Lincoln počítat se svým vítězstvím, protože Seveřanům se zdálo, že válka již trvá příliš dlouho a zatím se nedosáhlo téměř žádných výsledků. Po bitvě u Gettysburgu ale nastal zlom a po dalších vítězných bitvách se veřejnost vrací zpět k Lincolnovi. Lincolnovým protikandidátem byl McClellan, bývalý válečný generál, ten ale nakonec zvítězil jen ve státech Delaware, Kentucky a New Jersey. Rozdíl v počtu hlasů obou kandidátů nebyl tak velký. Lincoln dostal 2,2 miliony hlasů a McClellan asi o 400 tisíc méně. Přesto Lincoln díky americkému systému volitelů (který je v USA uplatňován dodnes) měl 90% konečných volitelských hlasů. Inaugurace staronového prezidenta se má uskutečnit 6. března 1863, na kterou si Lincolnova manželka obleče šaty za 2 tisíce dolarů, čímž vyvolá u odpůrců celkem oprávněné pomluvy, protože většina lidí nemá dostatek peněz ani na jídlo. Grant se mezitím stále držel u Petersburgu a vyčkával na příhodný okamžik pro pochod na Richmond. 1. dubna 1865 se odehrála poslední velká srážka u Five Forks. Jižané neměli nárok na vítězství a tak se unionisté zmocnili Petersburgu. Den na to dorazilo do Richmondu Leeovo memorandum, kterým oznamoval, že není schopen město ubránit. Jižané město tedy začali ničit, aby se Seveřané ničeho nezmocnili, prezident Davis odjíždí, ale 10. května je zajat unionisty v Georgii.

Appomattox

Lee měl v úmyslu, když už neobhájil Richmond, připojit se k Johnstonově armádě a s ním se pokusit zaútočit proti Seveřanům. Jenomže Lee měl nedostatek mužů a jeho pochod se neustále zpomaloval. Grant se na něj neustále dotahoval. Nakonec se mu podařilo odříznout Leea od Johnstona i Davise, a když mu tedy poslal nabídku kapitulace, neměl se první generál Konfederace s kým poradit. 7. dubna Lee odpovídá: "Jaké jsou podmínky kapitulace?" 9. dubna 1865 se Lee s Grantem setkali v domě McLeana v Appomattox Court House a Lee podepisuje kapitulaci. Obligátní předání kordu vítěznému soupeři se ale neuskuteční, zda proto, že na ně Grant zapomněl, nebo z úcty Leeovi, se neví. Jižanští důstojníci si mohli ponechat savé poboční zbraně, koně i ostatní majetek. Vojáci, na přímou prosbu Leea, si ponechávají také svá zvířata. U Appomattoxu skončila Leeova kariéra vojáka v poli, po válce byl amnestován a stal se velitelem vojenské školy v Lexingtonu, kde působil až do své smrti v říjnu 1870. 26. dubna se vzdal také generál Johnston Shermanovi na samotě u Durham Station v Severní Karolíně, během května se vzdávají i ostatní jižanští velitelé. Po kapitulaci Leea začíná prezident Lincoln přemýšlet, jak zpět začlenit odtrhlé státy do Unie. Nechce státy nijak trestat, musí jen přijmout třináctý dodatek k Ústavě, jímž je zrušeno otroctví a odmítnout válečné dluhy Konfederace. Lincolnovy plány jsou ale zmařeny jeho smrtí, která ho potká 14. dubna ve Fordově divadle z rukou fanatického Jižana Johna Wilkese Bootha. Ten po vraždě prchá, je dopaden až ve Virginii, kde je obklíčen v hořící stodole a zastřelen. Jeho poslední slova byla: "Řekněte matce, že umírám za vlast. Myslel jsem, že dělám to nejlepší."

Následky

Za jih bojovalo asi 1,25 milionu vojáků. Z nich jich zemřela přibližně jedna pětina. Téměř celý Jih byl zničen a s ním v nenávratnu zmizela spousta cenných knih, rukopisů a výtisků. Byly zničeny plantáže, města i městečka. Lidé kolikrát přišli o střechu nad hlavou. Na místech kudy prošla Shermanova armáda zbyl pouze pás mrtvé půdy. Postavení otroků se nijak výrazně nezměnilo. Dostali sice volební právo, ale diskriminace stále přetrvávala. Nadále existovaly rasové zákony, které braly černochy jako neplnoprávné a separovaly je od "normálních" bílých lidí. Již roku 1867 vzniká Ku-klux-klan, protičernošská, rasistická organizace, přetrvávající dodnes.

Rekonstrukce Jihu

Po smrti prezidenta Lincolna byla zmařena naděje na rychlé a "bezbolestné" znovupřijetí odtrhlých států do Unie. Ke slovu se stále víc dostávali tzv. radikálové, kteří toužili po tom pomstít se Jihu za válečné útrapy. Nový prezident Johnson se sice snaží uskutečnit Lincolnovy představy, ale Kongres na něj nebere ohled a ustanovuje Společný výbor pro obnovu. Nastává konflikt mezi prezidentem a radikály, kteří si lépe získávají voliče a také nahrávají jim rasové nepokoje v New Orleansu i existence tzv. černošských zákoníků. V roce 1867 přijal Kongres řadu tvrdých zákonů o obnově. Jih byl rozdělen do pěti vojenských oblastí jejichž veliteli byli federální generálové. Jižanské státy museli ratifikovat čtrnáctý dodatek k Ústavě a dát černochům volební právo, přestože většina seveřanských států to neudělala. Na Jih se začali hrnout ze Severu tzv. carpetbaggers , kteří vidí v rekonstrukci naději na zbohatnutí a snaží se získat černošské hlasy pro republikány. Do vlády se také dostávají tzv. scalawags, jižanští kolaboranti sympatizující s republikány. Mezi lety 1867 a 1871 jsou ve vládách jednotlivých států právě tito lidé. Na Severu jsou lidé znechuceni politikou, kterou provozují radikálové na Jihu, a přestávají je podporovat. Roku 1877 poslední federální jednotka opouští Jih. Ještě dalších padesát let poté volí Jižané hlavně demokraty.

Použitá literatura a ostatní prameny

Josef Opatrný: Válka Severu proti Jihu, nakladatelství Libri, Praha, 1998
Josef Opatrný: Amerika v proměnách staletí, nakladatelství Libri, Praha, 1998
George B. Tindall, David E. Shi: Dějiny Států/USA, NLN s.r.o., Praha, 1994
Leonid Křížek a spol.:Americká občanská válka, X - egem, 1994
Svatava Raková: Dobrodruzi, puritáni a Indiáni - Angličané v Novém světě, nakladadatelství Libri, Praha, 1998
Winston S. Churchill: Dějiny anglicky mluvících národů IV. - Velké demokracie, Argo a Český spisovatel, Praha, 1999
John A. Garraty: Tisíc a jedna zajímavost z amerických dějin, Brána, Praha, 1998


Nela Trachtová