Ferdinand Maxmilián Habsburský

(1832-1867)

F. X. Winterhalter - Ferdinand Maxmilian Habsburský, císař mexický

1. dětství:

Arcivévoda Ferdinand Maxmilián se narodil 4. července roku 1832 v Schönbrunnu. Byl druhým synem arcivévodkyně Žofie Bavorské a jejího manžela Františka Karla Habsburského. I když otcovství arcivévody Františka Karla v případě Maxmiliána prý není tak docela jisté. Jeho žena se přátelila s vévodou Zákupským (syn Napoleona I. a Marie Luisy, který po pádu svého otce žil u dědečka císaře Františka I. ve Vídni) a mnoho lidí tvrdilo, že s ním Žofie má milostný poměr. Jenomže vévoda Zákupský zemřel 22. července 1832 na tuberkulózu. Maxmilián měl několik sourozenců. Staršího bratra Františka Josefa, který se v roce 1848 stal rakouským císařem a vládl dlouhých šedesát osm let. 30. července 1833 se narodil Maxmiliánovi další sourozenec. Jmenoval se Karel Ludvík. Pak přišla na svět sestra Anna, ale ta byla od narození nemocná a ve věku pěti let zemřela. Nejmladší sourozenec se jmenoval Ludvík Viktor a narodil se 15. května 1842. V habsburské rodině bylo zvykem, že děti se od šesti let musely začít vzdělávat. A musely toho zvládnout veliké množství. A ani u Maxmiliána tomu nebylo jinak. Kdyby se totiž s jeho starším bratrem Františkem Josefem něco zlého stalo, Maxmilián by se s největší pravděpodobností stal příštím rakouským císařem. Na trůně zatím seděl jeho strýc Ferdinand I. , který však byl poněkud slabomyslný, trpěl epilepsií, tělesně byl velmi slabý a nepředpokládalo se, že by mohl mít někdy děti, i když se roku 1831 oženil s princeznou Marií Annou Savojskou. Ferdinand I. vlastně ani sám nevládl. Byl pouze loutkovým císařem. Všechnu moc měl ve svých rukách kancléř Metternich. Maxmilián nebyl příliš dobrým žákem. Chytrý byl, ale nesnášel pocit, že je do něčeho nucen. Náruživě se zajímal o literaturu, historii a umění. Měl velikou představivost. Také to byl smíšek a komik. Při obědě, kde jedla celá rodina, například předstíral, že má rýmu, a znovu a znovu dělal, že musí kýchnout, jen aby slyšel, jak mu přihlouplý strýc Ferdinand I. pokaždé říká "Na zdraví". A nebo si oblékl ženské šaty a s pomocí bratra Františka Josefa se vydával za princeznu z Modeny a nechal se uvést k císařovně. Císařovna byla okouzlena svou mladou neteří a velmi se divila, že ji ještě nezná, dokud ovšem "princezna" tentokrát několikrát nepředstíraně kýchla-naprosto ne jako dáma a Maxmilián byl odhalen. Když nastal revoluční rok 1848 bylo Maxmiliánovi teprve šestnáct let, a tudíž byl moc mladý, aby do událostí mohl nějak výrazně zasahovat. S rodinou musel uprchnout z Vídně do Insbrucku a odtud do Olomouce. Tam byl také svědkem toho, když se strýc Ferdinand I. 2. prosince 1848 vzdal trůnu v prospěch jeho bratra Františka Josefa. . V osmnácti letech vyslal císař František Josef I. svého bratra Maxmiliána k rakouskému námořnictvu. Za sídelní město mu určil Terst. Maxmilián totiž od dětství miloval moře.

2. admirál rakouského námořnictva

Ne hned se však Maxmilián stal admirálem. Musel začínat od začátku a bezchybně plnit své úkoly. Je však pravda, že ty jeho úkoly nebyly příliš tíživé. Hodností byl zatím jen obyčejný poručík, ale všude mu musely být jako bratru císaře prokazovány královské pocty. Přesto si však našel mezi ostatními námořníky spoustu přátel. Měl totiž přátelskou povahu a velký šarm, který mu mnohé usnadňoval. Jeho přátelé mu sdělovali všechny výhrady, které se jim u vedení námořnictva nelíbí a Maxmilián s nimi, chtě-nechtě, musel souhlasit. Když pak přijel o Vánocích do Vídně, tlumočil je svému bratru císařovi. Přepracovaný František Josef měl však jiné starosti než zrovna námořnictvo, které ho nikdy ani trochu nezajímalo. Přece jen se mu však podařilo prosadit jednu věc. František Josef mu odsouhlasil, aby se rakouské lodě nemusely plavit pouze v Jaderském moři, ale mohly se podívat i dál do světa. Začátkem jara 1851 vyplula rakouská fregata "Novara" k Gibraltaru a dál do Atlantiku na západ. Maxmilián se s ní chtěl vydat na průzkumnou cestu do Nového světa. Měl však smůlu. Těsně před vyplutím onemocněl tyfem. Byl dokonce v ohrožení života a "Novara" musela vyplout bez něj. Když se po dlouhé době uzdravil, císař ho jmenoval generálním poručíkem právě na "Novaře". Podíval se do Neapole, Livorna, Valencie, Cádizu, Sevilly a konečně do pevnosti Gibraltar. Tam na něj velmi zapůsobily britské lodě, které si mohl prohlédnout. O rok později odplul do Lisabonu, kde se poprvé zamiloval. Jeho vyvolenou byla princezna Marie Amálie, která musela žít v Portugalsku v exilu, protože byla členkou brazilské královské rodiny. Dokonce se s ní chtěl oženit. Bohužel však Marie Amálie v zimě zemřela. V roce 1853 povýšil císař svého bratra do hodnosti korvetního kapitána a svěřil mu velení lodi "Minervy". V létě 1853 mu svěřil císař první diplomatický úkol. Pověřil Maxmiliána, aby prozkoumal údajné týraní katolických kněží v turecké Albánii. Nebyl to jednoduchý úkol, ale Maxmilián si s ním poradil ke svojí i bratrově spokojenosti. František Josef se však náhle rozhodl oženit. Jeho vyvolenou se stala jeho sestřenice Alžběta Bavorská (přezdívaná Sissi), se kterou se 24. dubna 1854 oženil. Maxmilián svému bratrovi štěstí v manželství přál a také sám nežil jako mnich. Se svými kamarády důstojníky často navštěvoval terstské nevěstince a tančírny. 10. září 1854 povýšil na kontraadmirála a velitele celého rakouského námořnictva. Maxmilián přijal jmenování s velikou radostí. Jako první úkol si dal důkladnou a celkovou reorganizaci rakouského námořnictva podle britského vzoru. To však stálo hodně peněz a v císařově okolí se objevila vlna nesouhlasu. Ale František Josef se protentokrát postavil na bratrovu stranu. A Maxmilián ho nezklamal. V dějinách rakouských ozbrojených sil je považován za zakladatele novodobého rakouského loďstva. A podařilo se mu prosadit také zřízení samostatného ministerstva pro námořnictvo.

3. diplomat

Ve Francii se k moci dostal synovec slavného císaře Napoleona Ludvík Napoleon. Roku 1851 byl zvolen prezidentem a o rok později se jako Napoleon III. nechal korunovat císařem. František Josef nikdy neměl Napoleona III. rád a v soukromí mu říkal "arcilotr", ale přesto ho musel jako vládce Francie respektovat. Přesto mu však alespoň kazil svatební plány, když se Napoleon III. chtěl oženit s některou z královských princezen. Nakonec se Napoleon III. oženil se španělskou šlechtičnou Evženií de Montijo. Bylo to prezentováno jako svatba z lásky. Francie začala hledat spojence v ruském carovi, který byl rakouským nepřítelem. A to bylo pro Rakousko velice nevýhodné. Proto se císař rozhodl poslat do Paříže svého bratra Maxmiliána. Jako příležitost využil fakt, že se Napoleonovi III. 16. března 1856 narodil syn a dědic trůnu princ Evžen Ludvík Bonaparte. Maxmilián v tu dobu právě pobýval ve Vídni, kde se spřátelil s bratrovou mladou manželkou Sissi. V květnu 1856 odjel do Paříže. Napoleon se mu celkem líbil. Rozuměl si s ním mnohem lépe než se svým bratrem císařem. Oba měli stejné liberální názory a oba byli velmi ctižádostiví. I Maxmilián udělal na Napoleona III. velký dojem. Dokonce se mu podařilo zachránit pro Rakousko několik ústupků. Po úspěšném vyjednávání v Paříži, se rozhodl Maxmilián odjet na zdvořilostní návštěvu do Belgie ke králi Leopoldovi I. Leopold se Maxmiliánovi už tolik nelíbil jako francouzský vládce Napoleon III. V Belgii se seznámil ještě s Leopoldovou dcerou Charlottou. Král Leopold Maxmiliánovi připadl velmi nudný a nezajímavý. Zato s Charlottou to bylo něco jiného. Princezna se do mladého arcivévody totiž zamilovala a velmi ho obdivovala. To Maxmiliánovi pochopitelně lichotilo. A přitom Charlotta neměla o nápadníky nouzi. Například Pedro Portugalský a Jiří Saský by se s ní chtěli oženit. Měli ovšem smůlu. Charlotta se pevně rozhodla, že se provdá jedině za Maxmiliána. Králi Leopoldovi se vyhlídka, že by se jeho dcera stala arcivévodkyní a ženou následníka trůnu. František Josef zatím neměl žádného dědice a kdyby se s ním něco zlého stalo, Maxmilián by se stal rakouským císařem. Leopold začal tedy ve Vídni předběžně vyjednávat.

3. svatba a místokrálem v Lombardii a Benátsku

V Itálii byla napjatá situace. František Josef se rozhodl tuto část svého císařství navštívit osobně. Nebyl to však on, kdo poněkud uklidnil poměry, ale jeho krásná manželka Sissi. Maxmilián měl v té době hodně práci, protože chtěl bratrovi předvést, co všechno dokázal za několik let v námořnictvu. Proto ani moc nemyslel na svatbu se svou snoubenkou Charlottou Belgickou. I František Josef viděl, že situace v Itálii je špatné a jestli důrazně nezakročí, dojde k revoluci. Musel odvolat tehdy už devadesátiletého válečného veterána maršála Václava Radeckého z Radče a do funkce místokrále jmenovat někoho jiného. Ale koho?Volba padla na arcivévodu Ferdinanda Maxmiliána. Maxmilián se nejdříve zdráhal tento úřad přijmout, protože si byl vědom toho, že to rozhodně nebude mít jednoduché, ale nakonec na naléhání bratra císaře, své snoubenky Charlotty a belgického krále Leopolda I. souhlasil. 1. března 1857 oznámil císař odstoupení maršála Radeckého a jmenování arcivévody Maxmiliána generálním guvernérem Království lombardsko-benátského. Byl přijat docela přátelsky. 27. července 1857 se konala v Laekenu svatba. Potom jeli do Vídně, kde se měla Charlotta seznámit se svou novou rodinou. Maxmiliánova matka Žofie Bavorská ji měla od první chvíle ráda, ale Charlottina švagrová Sissi musela udělat jako vždy opak toho, co její tchyně a proto jí poněkud znepříjemňovala život drobnými naschvály. Z Vídně odjeli novomanželé do Terstu. Tam měl arcivévoda postavený svůj pohádkový zámek Miramare, který si sám navrhl a na jehož postavení potřeboval velké množství peněz. Výsledek však rozhodně stál za to. Pak odjeli do Benátek, kde se musel Maxmilián ujmout svých povinností. A kupodivu se mu podařilo Benátčany získat na svou stranu. Maxmilián zavedl totiž některé reformy. Po mnoha letech například nechal proběhnout v zemi obecné volby. Doufal, že se mu podaří uspět stejně i v Miláně. I Charlotta se snažila svému manželovi pomoci. Financovala ze svých soukromých prostředků pro italské nemocnice a školy, zajímala se i o italskou kulturu a podporovala umělce. Ze začátku se nezdálo, že by Maxmilián dosáhl nějakého výraznějšího úspěchu. Ale on byl neúnavný. Chtěl reorganizovat hospodářství, školství a snažil se o návrat politických exulantů. Dokonce navrhl císaři, aby nechal zavést v obou zemích samosprávu a ve Vídni jmenoval ministra pro italské záležitosti. Se svým nápadem však u bratra neuspěl. Jenže 15. ledna 1858 hodil na Napoleona III. bombu před pařížskou Operou italský revolucionář Orsini. Bomba vybuchla, ale francouzskému císařovi se nestalo nic. Zato k Itálii se upřel pohled celého světa. Orsini byl sice odsouzen k smrti a popraven a v severní Itálii se rozhořela vlna protestů a demonstrací. Ani lombardsko a benátsko nebylo výjimkou. Maxmilián se pořád snažil Františka Josefa přesvědčit, že situace ještě není tak bezvýchodná, ale ten ho neposlouchal. Nakonec ho 20. dubna 1859 zbavil jeho úřadu. 4. června 1859 prohrálo Rakousko v bitvě u Magenty a 11. července 1859 přijal František Josef nabídku Napoleona III. o příměří. Habsburská monarchie se musela vzdát Lombardie. Maxmilián se na těchto událostech nepodílel. Uražený odjel na svůj zámek Miramare. František Josef ho totiž neprávem udělal zodpovědným za rakouský neúspěch. Maxmilián se ani nedozvěděl, že Napoleon III. Františku Josefovi také navrhoval, aby bylo Benátsko vyhlášeno samostatným státem a jeho panovníkem se stal arcivévoda Maxmilián. František Josef však nesouhlasil…

4. čekání

Arcivévoda s manželkou se po odvolání z funkce v Lombardii a Benátkách do Terstu. Bydlel ve svém zámku Miramare. Snad poprvé v životě se začal nudit. Když se Františkovi Josefovi a jeho manželce Sissi narodil korunní syn Rudolf, nebyl už ani následníkem trůnu. Stal se jen jedním z mnoha rakouských arcivévodů. Maxmilián sice pořád stál v čele rakouské flotily, ale už ho nenaplňovalo takovým uspokojením jako dřív. Chtěl víc. Zatím však budoval nové terasy ve svém zámku Miramare, které osazoval pomerančovníky a magnóliemi, nechával stavět klece pro tropické ptáky, skleníky pro teplomilné rostlin a podobné věci. Jeho manželka Charlotta se však o zušlechťování jejich sídla příliš nezajímala. Lákala ji spíše politika. Maxmilián se ale rozhodl vydat na cesty. Před lety mu to překazil tyfus, ale teď už se nenechal ničím ani nikým odradit. Koncem února 1859 se na fregatě "Elizabeth" vyplul. Charlotta chtěla plout s ním, ale protože trpěla mořskou nemocí a vadily jí obvyklé útrapy cesty, její manžel ji nechal vysadit i s jejím doprovodem na Madeiře. On plul dál. chtěl se podívat do nového světa. 11. března 1859 zakotvila jeho fregata v Brazílii. Brazílie… To bylo něco pro Maxmiliána. Této nespoutané a ne zcela prozkoumané zemi vládl císař Pedro II. Pro milovníka přírody a cestovatele jako byl Maxmilián to byla jedinečná příležitost. Na vlastní oči viděl spoustu planě rostoucích rostlin, které v Evropě byly k vidění pouze ve sklenících, měl možnost prohlédnout si různá pro něj exotická zvířata,… Jeho nadšení neznalo mezí. Seznámil se i s brazilským císařem Pedrem II. K jeho zklamání však nositel exoticky znějícího titulu byl obyčejný, trochu nudný muž. Bohužel se Maxmilián musel vrátit zpět do své rodné Evropy a roku 1860 byl i s Charlottou zase v Terstu. Nejdříve byl zaměstnán tříděním a zpracováním sbírek, které si přivezl z Brazílie. A že toho nebylo málo… Přivezl si například tukana, kolibříky, semena různých rostlin,… Jenomže pak se opět začala vkrádat nuda. Charlotta se mimoto trápila tím, že dosud nemá se svým manželem žádné dítě. Dokonce kolovaly klepy, že arcivévoda Maxmilián v jednom nevěstinci onemocněl kapavkou a nakazil i svou manželku, která kvůli tomu nemohla otěhotnět. Takovéto pomluvy se však nejspíš nezakládají na pravdě. Francouzský císařský pár se začal zajímat o Mexiko. Chtěli tuto zemi získat a do jejího čele postavit loutkového panovníka s loutkovou vládou. A tím panovníkem se měl stát právě arcivévoda Ferdinand Maxmilián…

5. sny o Mexiku

Když se Maxmilián dozvěděl, že by se mohl stát mexickým císařem, začal o této zemi shánět co nejvíce informací. To, co se dozvěděl z knih, nebylo příliš povzbudivé. Mexiko bylo nezávislým státem teprve třicet pět let a za tu dobu se u moci vystřídalo třicet dva prezidentů a jeden císař. Maxmiliánovi však imponovalo, že právě on by mohl přinést zemi vytoužený mír a spokojenost. Idea to byla zajisté hezká, ale skutečnost se od jeho snu trochu lišila… Přesto byl Maxmilián natolik rozumný, že předtím než něco slíbil, žádal garance západních velmocí (Francie a Anglie). Chtěli, aby ho podporovala jak Francie, tak i Anglie a aby na trůn usedl z vůle mexického lidu. V Mexiku však nebylo v té době vůbec nic v pořádku. Moc třímal ve svých rukou diktátor Benito Juárez a ten 25. ledna 1862 podepsal zákon, ve kterém stálo, že každý bude odsouzen k trestu smrti, kdo bude pomáhat intervenčním jednotkám. 1. března 1862 však do mexického přístavu Veracruzu připlul generál Juan Nepomuco Almonte, který oznámil zřízení monarchie v Mexiku. V čele měl stát arcivévoda Ferdinand Maxmilián Habsburský…

6. mexický císař

Maxmilián se tedy stal mexickým císařem, ale rozhodně to neměl jednoduché. Proti němu stály například Spojené státy americké, ale ty zatím nemohly zasáhnout, protože byly zaměstnány válkou Severu proti Jihu ve vlastní zemi. A mimoto tu ještě byl Benito Juáréz, která se proti monarchii snažil bojovat všemi dostupnými prostředky. Maxmiliánova manželka Charlotta byla nadšena, že se stala mexickou císařovnou. Její otec Leopold Belgický už méně. Dělal si veliké starosti a prosil ji, aby manželovi jeho úmysl stát se mexickým císařem rozmluvila, protože Anglie jim byla ochotna poskytnout pouze "morální podporu", což ve skutečnosti neznamenalo vůbec nic. Ale Charlotta byla už pevně rozhodnuta a nikdo jí od toho nemohl odvrátit. I Maxmiliánova matka Žofie a švagrová císařovna Sissi byly proti. Ani oni je nepřesvědčili… A jako by chtěl osud ještě naposledy zasáhnout a ušetřit Maxmiliána tragického konce… Byly mu nabídnuty ještě dvě koruny. Královská koruna řecká a polská. Maxmilián je však obě odmítnul. Ještě musel s bratrem Františkem Josefem vyřešit jednu delikátní otázku. Maxmilián se měl vzdát všech následnických práv na habsburský trůn. V Terstu se o tom mezi bratry strhla bouřlivá diskuse. Nakonec Maxmilián souhlasil. 10. dubna 1864 přijal Maxmilián mexickou deputaci, od které se dozvěděl, že pro to, aby se on stal císařem, bylo 74,76% obyvatel. Maxmilián oznámil zrušení regentství generála Almonteho. Stal se skutečným císařem.

7. v Mexiku

Maxmilián a Charlotta se rozloučili s Evropou a na fregatě "Novaře" odpluli do Mexika. Císařští manželé vstoupili poprvé na mexickou půdu 28. května 1864 v největším přístavu země Vesracruzu. Maxmilián pronesl svou první politickou řeč, ve které oznámil všechny své cíle a plány do budoucna. 12. června 1864 poprvé slavnostně vjeli do svého hlavního města Mexika. První noc strávili manželé v Národním paláci v Mexiku. Všechno zařízení však bylo velmi zničeno a rozbito a o čistotu a hygienu se také příliš nedbalo. Navíc se Maxmilián asi moc dobře nevyspal, protože jako lůžko mu sloužil kulečníkový stůl. V posteli měl neskutečné množství štěnic… Proto se rozhodl přenést své sídlo do Chapultepecu do bývalé rezidence španělských místokrálů. Jeho dvorní úředníci většinou pocházeli z Evropy, ale Charlottin dvůr tvořily převážně mexické dvorní dámy. Maxmilián byl prý velice skromný. Měl sice velikou apanáž, ale sám pro sebe z ní měl minimum. Většinu dával na dobročinné účely. V Mexiku chtěl vybudovat dobrý systém školství a zbavit stát korupce. Jenomže ve své říši mezi prostými občany neměl přílišnou podporu. Na trůně ho drželo francouzské vojsko Napoleona III. v zemi a dobrovolnické armády ze všech koutů Evropy. Jenomže francouzská armáda se postupně musela vracet do vlasti, protože její vydržování v Mexiku stálo Francii nemalé peníze. A Maxmiliánův nepřítel USA teď proti němu mohl účinně zasahovat. Válka Severu proti Jihu skončila. A ani v Mexiku nebyla situace jednoduchá. Odpůrci monarchie v čele s Benitem Juárézem začali s Maxmiliánem bojovat. Vyústilo to vlastně v občanskou válku. A problém byl v tom, že císařovi jednotky na bojišti moc nevítězily. A sám Maxmilián místo toho, aby se účinně zasahoval o zlomení válečné smůly, utíkal ke svému umění a přírodopisným sbírkám. Chtěl zakládat muzea, ale jaksi si přitom neuvědomil, že přes polovinu jeho poddaných neumí číst ani psát. 3. října 1865 vydal Maxmilián takzvaný "Krvavý dekret". V něm se prohlašovalo, že když bude chycen některý z Juárézových příznivců, bude popraven. Ve svém důsledku to znamenalo, že se nebudou od této chvíle brát zajatci na obou stranách. Jenže, když byl zabit Juárézův člověk, nebyla to taková tragédie, jako když byl popraven někdo z císařových lidí. Ti byli pro Maxmiliána nenahraditelní. Jeho manželka Charlotta se nakonec rozhodla odcestovat do Evropy, aby tam získala nějakou pomoc. 9. července se rozloučila s manželem a odplula. Nemohla tušit, že ho vidí naposledy v životě… Nejdříve odjela do Paříže, kde si přímo vynutila schůzku s císařem Napoleonem III. Nedopadlo to však dobře. Pouze se pohádali… U Charlotty už se začaly projevovat první známky šílenství. 25. září 1866 dorazila do Vatikánu, kde chtěla získat podporu papeže. Ani tentokrát neuspěla. Papež ji odmítl. Její stav se pořád víc a víc horšil, až nakonec u ní šílenství propuklo v celém svém smutném rozsahu. Maxmilián zpočátku zprávě o vážné chorobě své ženy vůbec nevěřil, ale potom musel s přihlédnutím k poslednímu dopisu, který od ní dostal, uznat, že na tom něco pravdy bude. Francouzská armáda však už úplně opustila zemi. Rozhodně to pro císaře nebyla příznivá situace. Byla totiž zoufalá. Císařských vojáků bylo pouze 7000 a za Benitem Juárézem jich stálo přes 40 000. Maxmilián se nakonec opevnil v Querétaru, ale ani to neskončilo dobře. Štěstěna se od nešťastného císaře nadobro odvrátila. V Querétaru totiž začaly docházet potraviny a vypukla epidemie úplavice. I Maxmilián onemocněl. Sice se uzdravil, ale moc mu to nepomohlo. Ještě naposledy měl solidní šanci utéct, ale neudělal to, protože nechtěl být považován za zbabělce. Republikáni v čele s Benitem Juárézem se rozhodli účtovat nemilosrdně. 14. května 1867 díky zradě v noci nepřátelé proniknou do města a Maxmilián je poražen. Už není mexickým císařem…

8. soud a poprava

13. června 1867 začal soudní proces. Obžalovaný byl Maxmilián a jeho generálové Miguel Miramón a Tomas Mejía. Maxmilián si mohl najmout obhájce, ale jeho generálové nikoliv. Všichni byli odsouzeni k smrti. Ačkoliv se ho bratr František Josef snažil zachránit, nebylo to nic platné. 19. června 1867 Maxmilián napsal svému bratrovi, matce a svým spolubojovníkům dopisy na rozloučenou a pak se začal připravovat na smrt. Ještě naposledy se zúčastnil mše svaté a před sedmou hodinou byl čas se vydat na popraviště. Měl stejně jako Miramón a Mejía poslední projev. Každému ze sedmi vojáků, kteří jej měli popravit, dal stříbrnou minci a požádal, aby nemířil na hlavu. Potom se začala hromadná salva. Miramón a Mejía byli mrtvi hned. Zato Maxmilián nezemřel hned a musela mu být zasazena rána z milosti.

9. ti, co zbyli…

Maxmiliánova šílená manželka Charlotta zbytek života zůstala zavřená v zámku Miramare a nevěděla o světě. Šílenství jí natolik zatemnilo rozum, že se ani nedozvěděla o tragickém manželově konci, o první světové válce a smrti císaře Františka Josefa,… Zemřela však až 19. ledna 1927 doma v Belgii. František Josef vládl ještě mnoho let a musel zažít spoustu tragických chvil (sebevražda jediného syna Rudolfa, vražda milované manželky Alžběty, válečné neúspěchy a nakonec i vědomí, že si habsburskou monarchii s sebou nejspíš odnáší do hrobu). Ani Napoleon III., který Maxmiliána vlákal do Mexika, neskončil dobře. Onemocněl rakovinou a po prohraných bitvách s Pruskem se musel vzdát trůnu, čímž se rozpadlo císařství. Svůj život dožil v londýnském exilu, kde 9. ledna 1873 zemřel. Na Maxmiliána se však nezapomnělo a jeho tělo bylo odvezeno do vlasti a uloženo v rodinné Kapucínské hrobce. Na místě, kde byl zastřelen, je dnes vybudovaná kaple.

Eva Taterová