Marie Stuartovna

Marie Stuartovna

Předkové

Stuartovci, jak jméno napovídá byli nejdříve služebníky, stewardi, skotských králů. Až když si Walter, 6. High Steward of Scotland, vzal za manželku Marjorii Brucovou, dceru krále Roberta I., vznikl, jejich nárok na skotskou korunu. Po smrti krále Davida II., jediného syna Roberta I., roku 1371 se stal králem syn Marjorie a Waltera, Robert II.
Mariiným otcem byl sedmý skotský král ze stuartovské dynastie Jakub V., který vládl od roku 1513. Narodil se 10. dubna 1512 a zemřel 14. prosince 1542. Jeho otcem byl Jakub IV. a matkou anglická princezna Markéta, sestra Jindřicha VIII., přes niž si pak Stuartovci nárokovali právo na anglickou korunu. V roce 1514, po smrti svého manžela si Markéta vzala za manžela Archibalda Douglase, 6. hraběte z Angusu. Regentem země se stal James Stuart, vévoda z Albany, faktickými vládci země se stali Albany, Angus a Markáta. Angus držel Jakuba ve vězení.
Když se Jakub chopil vlády, spojil se s pro francouzsky orientovanými katolíky proti protestantské Anglii Jindřicha VIII. 1. ledna 1537 se oženil se šestnáctiletou francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou Františka I., který mu jí nejdříve nechtěl dát, protože se bál jak se nehostinné skotské podnebí zachová ke křehké princezně.
Jeho obavy se ukázaly oprávněné, protože princezna do Skotska přijela v květnu a již v červenci zemřela. Jakub tedy stále neměl dědice a proto nesměl s dalším sňatkem otálet. Již 12. června 1538 si vzal Marii de Guise. Po prohrané bitvě u Solway Moss v roce 1542 proti Angličanům se psychicky zhroutil a poté zemřel. Jeho dcera se stala novou skotskou královnou.
Marie de Guise se narodila 20. listopadu 1515, jako nejstarší dcera v manželství z lásky Clouda de Guise a Antoinetty Bourbonské. Její otec byl úspěšný voják a to ho často odvádělo z jejich doma v Joinville, během jejího vyrůstání. Během války s Itálií získal od krále Františka I. titul vévody z Guise. 4. srpna 1534 byla Marie provdána za Louise, vévodu z Longueville v kapli královského paláce Louvru. Za rok, 30. prosince 1535 se jí narodil první syn František. V zimě 1536 navštívila svatbu Jakuba V. a princezny Magdalény. 9. června 1537 zemřel v Rouens Mariin manžel a ona krátce nato (4. srpna 1537) porodila druhého syna Louise, který ale brzy zemřel.
Jakub V. tedy znovu hledal manželku a zaměřil se opět na Francii, odvěkého spojence Skotska a nevěsta z domu de Guise byla docela dobrou partií, což dokládá to, že o ruku Marie se ucházel i sám Jindřich VIII. Guiseové ale dali, jakožto věrní katolíci, přednost skotskému králi, který byl věrný papeži, před protestantským Jindřichem. 9. května 1538 se na zámku Châteaudun konala svatba, král Jakub V. si zde v zastoupení Roberta, lorda Maxwella, bral Marii de Guise za manželku.
10. června Marie opouštěla Le Havres i svého syna, kterého musela zanechat ve Francii. Po příjezdu do Skotska byla Marie překvapená uvítáním, protože přijížděla s přesvědčením, že její nová vlast je barbarská a nekulturní země. Přesto Marie do Skotska přinesla renesanční duch Francie, módu i zvyklosti.
22. února 1540 byla v Edinburghu korunována skotskou královnou a již 22. května v Saint-Andrews porodila svému manželovi prvního syna Jakuba. 24. dubna 1541 přivedla na svět druhého syna, Roberta, vévodu z Albany, který ale o dva dny později zemřel. Nad skotským královstvím se začali stahovat mraky. Zanedlouho totiž přišla zpráva, že v Holyroodu zemřel i následník Jakub. Oba chlapci byli pohřbeni v Holyroodském opatství.
Smrt jediných legitimních synů dohnala Jakuba k depresím, vyvstala otázka, kdo bude dědicem a příštím skotským králem, pokud Jakub zemře bezdětný. Nárok na korunu si dělaly vedlejší větve Stuartovců, kterých bylo nespočetně, například lennoxovští Stuartovci, z nichž pocházel i budoucí manžel Marie Stuartovny, lord Darnley., ale také anglický Jindřich VIII., který neměl o dědice nouzi. Další problém vyvstal mezi Skotskem a Anglií záhy, protože Jindřich se na Jakuba obrátil z návrhem, aby odvrhl katolictví a přijal reformované náboženství. Marie, přesvědčená katolička se samozřejmě postavila proti. Jindřich se spolčil s Jakubovými nepřáteli, hrabětem z Angusu a jeho bratrem Georgem Douglasem. Jakub je porazil u Kelso, ale poté byl sám poražen u Solway Moss. Jakubova duše byla zlomena, naposledy navštívil svoji ženu na zámku Linlithgow a poté odjel na hrad Falkland, kde 14. prosince 1542 zemřel. Několik dní předtím se dozvěděl o narození své dcery, ale ani to mu nevrátilo chuť do života. Jeho poslední slova zněla: "Od ženy jsme korunu dostali, ženou nám bude odňata." Mluvil o Marjorii Brucové a o své dceři a jeho slova se ukázala prorocká, přestože Marie nebyla ta, kdo jim odňal korunu, byla to královna Anna, která zemřela až roku 1714, téměř dvě stě let po Jakubovi.

Rodiče Marie Stuartovny

Dětství

8. prosince 1542 se na zámku v Linlithgowu narodila budoucí skotská královna Marie. Byla jedinou legitimní dcerou svého otce a zdědila tedy jeho království již šestý den svého života, kdy její otec zemřel.
Jindřich VIII. viděl v uprázdněném skotském trůnu šanci, jak získat nadvládu nad Skotskem a tak se začal ucházet o Mariinu ruku pro svého syna Eduarda. Chtěl Marii vychovávat v Anglii, v protestantském náboženství. Proti tomu se samozřejmě ohradila Marie de Guise. Další jednání o případném sňatku Marie vedla také do Francie.
9. září 1543 byla Marie korunována ve Stirlingské kapli skotskou královnou.
Poté, co se ve Francii porodila Kateřina Medicejská syna a když 1547 zemřel současný král František I., skotská šlechta se přiklonila na stranu Francie při vyjednávání sňatku pro svoji královnu. V lednu 1547 také zemřel Jindřich VIII. A Angličané začali pořádat nájezdy na Skotsko, takzvané drsné námluvy.
V červenci 1548 dal skotský parlament souhlas k provdání Marie za francouzského dauphina Františka a Marie se vydala na cestu do Francie, kde měla strávit své dětství a část dospělosti, do země, kde nalezla svůj domov a kterou milovala až do konce svého života. Doprovázel ji Robert, Jakub a Jan, její nevlastní bratři, nelegitimní synové Jakuba V. a čtyři Marie, vznešené skotské dívky, doprovod Marie Stuartovny na její cestě životem.
První Marií byla Marie Flemingová, které po její matce kolovala v žilách královská krev. Druhou Marie Setonová, dcera Jiřího, 6. lorda Setona a Marie Pierisové, dvorní dámy Marie de Guise. Třetí Marie Beatonová, dcera Roberta Beatona z Criechu a vnučka sira Johna Beatona, dědičného držitele Falklandského hradu. Poslední byla Marie Livingstonová, dcera strážce Marie Staurtovny. Jediná Marie Livongstonová se nikdy nevdala a byla s Marií i v den její popravy.
13. srpna 1548 přistála loď Marie Stuartovny na francouzském pobřeží, asi v přístavu Roscoff v Bretani. Poté následovala cesta přes Francii, navštívila Nantes a nahoru po Loiře, přes Anjou a Lotrinsko. V Tours ji přivítali její prarodiče, Claud a Antoinette.
Poté se Marie poprvé setkala s královskou "školkou", která byla v Carriérs. Zde poprvé spatřila svého budoucího manžela, dauphina Františka. Byla oddělena od svého skotského doprovodu a vychovávána společně s dětmi Jindřicha II. Vzdělávána byla hlavně v jazycích, učila se latinsky, italsky, španělsky a pravděpodobně i řecky, jelikož byly v její knihovně nalezeny řecké knihy. Dále absolvovala hodiny kreslení, zpěvu, hry na loutnu a tance, který velmi milovala. Jejími učiteli byli například Claud Millot a Antoine Fouquelin. Mariin strýc, kardinál lotrinský tedy nadšeně psal její matce do Skotska: "Vaše dcera tak vyrostla a každým dnem jí tolik přibývá na vnitřní velikosti, kráse a moudrosti a ve všech dobrých a ušlechtilých věcech dosáhla tak neobyčejné dokonalosti, že žádná ze šlechtických dcer nebo z dcer jiných stavů v tomto království se jí nemůže vyrovnat. Mohu Vám oznámit, že král si ji tak oblíbil, že se často věnujete víc než hodinu jenom jí a ona ho dovede svými chytrými a rozumnými řečmi tak pobavit jako dospělá pětadvacetiletá žena!"
Když bylo Marii osm let, navštívila Francii její matka Marie de Guise. Byla to její první a zároveň poslední návštěva dcery. Nalezla ji změněnou ve kulturní francouzskou dámu, a na Marii její matka natolik zapůsobila a vryla se jí do srdce, že když se později dozvěděla zprávu o její smrti, zhroutila se žalem.
V době odjezdu Marie de Guise zpět do Skotska se udála další nepříjemná aféra na francouzském dvoře. Diana de Poitiers se cítila nemocná, a tak se uchýlala na svůj zámek do Anet. Po dobu její nepřítomnosti ji zastoupila Mariina vychovatelka, lady Flemingová. Brzy se ukázalo, že je těhotná, a protože se chovala indiskrétně, když před dvorem prohlásila, jak je pyšná na to, že nosí královo dítě, musela se vrátit zpět do Skotska. Dítě, které porodila, pojmenovala Jindřich a do dějin vstoupil jako bastard z Angoulęme.
Marie zatím rostla do krásy. Básníci jako Ronsard či Du Bellay o ní psali sonety: En vôtre esprit le ciel s'est surmonté
Nature et art ont en vôtre beauté
Mis tout le beau dont la beauté s'assemble.


Ve Vašem duchu se nebesa překonala,
Příroda s uměním do Vaší krásy dala
Vše nejkrásnější, z čeho se krása skládá


Contentez vous mes yeus,
Vous ne verrez jamais une chose pareille.


Mé oči spokojte se s tím,
neshledáte se nikdy s podobným!

Francouzská královna

Již na jaře roku 1558 začal Jindřich uvažovat o svatbě svého teprve čtrnáctiletého syna Františka a patnáctileté Marie. 19. dubna 1558 byl pár oficiálně zasnouben, čtvrtého stejného měsíce byla Marie přesvědčena svými guisovskými strýci, aby podepsala tři tajné dokumenty, v nich se zavázala, že v případě, že zemře bez potomků, připadne nárok na skotskou korunu francouzskému králi.
24. dubna se v chrámu Notre Dame konala svatba. Marie na sobě měla bílé šaty a to i přesto, že bílá je smuteční barvou francouzských královen. Před katedrálou stál otevřený pavilón s královským baldachýnem z modrého kyperského hedvábí protkaného zlatými liliemi, k němu vedl modrý koberec, také s liliemi.
17. listopadu 1558 zemřela anglická královna Marie Tudorovna a na její místo nastoupila její sestra Alžběta I. Pro mnohé ovšem byla pouhým levobočkem krále Jindřicha VIII. a proto na trůn neměla právo. Tuto prekérní situaci zavinil její otec, když nechal označit své druhé manželství s Annou Boleynovou za neplatné.
Král Jindřich II. tedy po smrti Marie přikázal svému synovi a jeho manželce, aby do svého znaku, kromě skotského a francouzského, přidali také znak anglický. Toto byla fatální chyba, která zapříčinila mnohé z Mariiných problémů s Alžbětou.
Rok 1559 začal ve znamení královských svateb. V únoru si Klaudie, dcera Jindřicha II, vzala Karla II., vévodu lotrinského. 21. června si další královská dcera, Alžběta, vzala v zastoupení španělského krále Filipa II. a Markéta, sestra Jindřicha II., byla zasnoubena s vévodou savojským.
Tím ale šťastné období na francouzském královském dvoře skončilo. Královně Kateřině Medicejské bylo Nostradamem předpovězeno, že král, zemře, ale bylo to předpovězeno tak podivně, že tomu nikdo nevěřil. Nostradamus měl totiž sen, ve kterém mladý lev bojuje se starším a vypíchne mu oko. Sen se stal skutečností.
Při oslavě dvojité svatby se pořádal i turnaj. Král se ho účastnil také a bojoval z mnoha muži. Mezi nimi byl i hrabě z Motgomery. Při střetnutí se hraběti zlomil dřevec a třísky zasáhly i přes hledí královo oko a hrdlo. Přestože se ze začátku nezdálo královo zranění vážné, skonal 10. července v jednu hodinu ráno. Marie a František se stali novým vládnoucím párem.
18. září byl František v Remeši korunován francouzským králem, ve skutečnosti ovšem místo Františka vládli Mariiny strýcové z rodu de Guise. Kardinál lotrinský se brzy stal nejvíce nenáviděným mužem ve Francii. Začal perzekuce proti hugenotům. Vše vyvrcholilo hugenotským povstáním v Amboise, které mělo dosadit na francouzský trůn protestantského navarrského krále. Povstání bylo potlačeno a Marie s Františkem byla nucena pozorovat popravu vzbouřenců. Tento zážitek se je hluboce vryl do paměti.
Poté, v červnu 1560, přinesl James Hepburn, lord Bothwell ze Skotska zprávu, že zemřela Mariina matka, Marie de Guise, na vodnatelnost, kterou již dlouho trpěla. Nedlouho předtím přijal skotský parlament protestanskou konfesi a oficiálním státním náboženstvím se tedy stalo protestantství. Marie po této zprávě upadla do hluboké letargie.
I zdraví Františka se stále horšilo, již od narození byl poněkud neduživý, říkalo se, že je to hlavně kvůli prostředkům, které používala Marie Medicejská, aby otěhotněla, což se jí podařilo až po jedenácti letech manželství.
Když se dvůr chystal opustit Orleáns, spadl František z koně a musel být uložen do postele. Marie povolala Ambroise Parého, Hugenota považovaného za nejlepšího lékaře ve Francii a ten zjistil, že král má nádor na mozku, který musí být odstraněn. Kateřina Medicejská, ne bez ambicí pro sebe a svého mladšího syna Karla, však dala svolení příliš pozdě. 5. prosince 1560 František zemřel ve věku necelých sedmnácti let.
Marie již nebyla královnou, ale pouze královnou vdovou. Na čtyřicet dní se uchýlila do své zatemněné ložnice, kde směla přijímat jen nejbližší příbuzné svoje a svého zesnulého manžela. Karel se stal novým francouzským králem, Kateřina Medicejská regentkou a Guisové ztratili veškeré své pozice. To ovšem nezamezilo jejich novým ambicím. Marie si měla vzít jiného krále. Jedním z mnoha adeptů byl i Don Carlos následník španělského trůnu.
V tu dobu Marie ovšem na nový sňatek ještě nepomýšlela. Stále truchlila za Františka, přestože byl pro ni spíš kamarádem z dětských let a bratrem, než manželem.
V době Mariina smutku ji také navštívil James Stuart, lord Darnley, její budoucí manžel, který jí na nátlak své ctižádostivé matky přijel složit kondolenci.
Marie mezitím uvažovala zda zůstane ve Francii jako královna vdova, či se vrátí do své země, do Skotska. Nakonec se rozhodla pro Skotsko a 14. října 1561 odplula z Calais. Nikdy se už do své milované Francie nevrátila, ani živá ani mrtvá.

Skotsko a královna

19. srpna 1561 přistála Marie ve Skotsku. Celou záležitost doprovázela nepříjemnost s anglickou královnou Alžbětou, která odmítla vydat Marii průvodní list, pokud nepodepíše edinburghskou smlouvu, kterou se vzdává nároků na anglickou korunu dokud Alžběta a její případní potomci budou na živu. Marie odmítla s tím, že bez porady se skotským parlamentem nemůže nic podepsat a zároveň doufala, že Alžběta na oplátku potvrdí její nárok na anglickou korunu pokud zemře bez dědiců. Alžběta tedy průvodní list nevydala a Marie se do Skotska vydala bez něj, to, že nebyla zadržena žádnou anglickou lodí lze přičíst Alžbětině nerozhodnosti, když nevydala příslušný rozkaz. Marie tedy šťastně doplula do svého království,
Proti moderní renesanční Francii bylo Skotsko zpátečnické a středověce temné. Přesto byla královna příjemně překvapena přivítáním, které ji připravili obyvatelé Edinburghu, když jí první noc, poněkud falešně, v doprovodu hudby, zpívali žalmy, protože jiné písně byly protestantským náboženstvím zakázány.
Hlavními poradci se Marii ve Skotsku stali její nevlastní bratr Jakub, nelegitimní syn Jakuba V., budoucí hrabě z Moray, a William Maitland z Lethingtonu, její tajemník. Ve Skotsku byla také snaha přinutit Marii, aby přijala protestantství. Katolická výchova rodiny de Guisů jí v tom ale zabránila a její soukromé mše vzbuzovali značnou nelibost, zvlášť u protestantského kněze Johna Knoxe, který Marii přímo nenáviděl.
Dále také pokračovala jednání o dalším možném Mariině sňatku, tentokrát se jich účastnila i ona sama. V úvahu stále přicházel Don Carlos, ale také rakouský, švédský nápadník. Z Anglie přišlo upozornění, že pokud si Marie vezme rakouského nebo španělského dědice trůnu, Alžběta nikdy neuzná Mariino právo na anglický trůn. Ze Skotska tedy obratem šla odpověď, ať Alžběta určí vhodného muže pro Marii Stuartovnu.
Po dlouhém váhání, k překvapení všech navrhla Roberta Dudleyho, hraběte z Leicesteru, který byl považován za jejího milence a možná i budoucího manžela. Po záhadné smrti Robertovy manželky Amy Robsartové však svatba nepřicházela v úvahu, protože bylo existovalo podezření, že Robert svoji ženu zavraždil, aby si mohl královnu vzít.
Marie ovšem samozřejmě Alžbětin návrh odmítla. Robert Dudley nepocházel z královské krve a potom, o milence anglické královny nestála.
V té samé době si Marie začala psát s Alžbětou. Oslovovaly se jako "drahé sestry" a plánovaly společné setkání. Nakolik ovšem bylo toto dopisování upřímné se asi přesně určit nedá. Setkání královen ovšem bylo narušeno válkou, která vypukla ve Francii, a bylo odloženo. Nikdy se už poté neuskutečnilo.
Marie se snažila ve Skotsku vybudovat stejně dvorské prostředí, jaké poznala ve Francii. Do paměti se jí nepříjemně zapsala scéna s francouzským básníkem Chastelardem, který se do ní zamiloval. Ve své slepé lásce se schoval do královniny ložnice, byl však nalezen služebnými a ty ho se smíchem vyhnaly. Chastelard se tedy do královniny ložnice skryl znovu a tentokrát ho našla až královna. Ta začala hystericky ječet, do ložnice vtrhl Mariin bratr Jakub a ona ho začala prosit, aby toho opovážlivce zabil. Jakub to samozřejmě neudělal, Chastelard byl postaven před soud a odsouzen k trestu smrti.

Druhé manzelství

Druhým manželem a první, skutečnou láskou Marie Stuartovny byl Henry Stuart, lord Darnley, její vzdálený příbuzný. Narodil se 7. prosince 1545 jako syn Matthewa, 4. hraběte z Lennoxu a Markéty Douglasové, nevlastní sestry Jakuba V.
Marie se poprvé s Darnleyem setkala ve Francii, když ji přijel vyřídit kondolenci při smrti Mariina prvního manžela Františka.
Darnley byl mladý, pohledný muž, ale pod jeho téměř ženskou krásou se skrývalo "voskové srdce", které mu nadělalo později mnoho nepřátel. Byl přítelem Mariina tajemníka, Itala Davida Rizzia, který byl na skotském dvoře nejprve hudebníkem, a Mariina láska k hudbě ho vyzvedla do výšin její přízně. Přestože byl Darnley vychován v katolictví, bez zábran navštěvoval kázání fanatického Johna Knoxe. Po prvním setkání, ale ani po druhém Marie pro mladíka nezahořela. Až když onemocněl pochopila, co k němu cítí a i přes odpor skotské šlechty a parlamentu se rozhodla pro svatbu. Tím si proti sobě popudila i svého bratra, hraběte z Moray, který se svatby nezúčastnil. Ani Alžběta I. nebyla sňatkem nijak nadšena a snažila se situaci zachránit tím, že slíbila, že pokud si Marie vezme Leicestera, uzná její nástupnictví. Přestože toto byl hlavní Mariin cíl ve své zaslepenosti do Darnleye odmítla.
Svatba se uskutečnila 29. července 1565 v královské kapli v Holyroodu v šest hodin ráno. Marie si na ní oblékla černé šaty, které již použila při pohřbu Františka. Chtěla tím naznačit, že nevstupuje do manželství jako panna, ale jako žena, která již poznala muže.
Po svatbě se Darnleyovo chování značně změnilo, začal být panovačný a arogantní. Svým chováním si získal mnoho nepřátel a Mariino poblouznění pomalu vyprchávalo. Darnley byl také hnán žárlivostí, jelikož mu jeho našeptávači tvrdili, že královna má poměr se svým tajemníkem Rizziem. Zároveň byl rozzloben, že mu Marie odmítá přiznat manželskou korunu, kterou František dostal. Přesto byl Darnley oslovován jako král Jindřich, vlastnil tedy královský titul.
Darnley se tedy společně se svými pomocníky rozhodl odklidit Rizzia z cesty, protože nebyl trnem v oku jen jemu, ale i mnoha protestantům, kterým se tento katolický rádce vůbec nelíbil. Po přátelství Darnleye a Rizzia již nebylo ani stopy.
Ve čtvrtek 7. března se uskutečnilo zasedání parlamentu. Darnley pořád ještě doufal v manželskou korunu, jeho očekávání se ale nenaplnilo. O dva dny později, 9. března byl Rizzio zavražděn. Ten den Marie pořádala večeři pro své přátele, Rizzio samozřejmě nemohl chybět. S přítomností královnina manžela téměř nikdo nepočítal, protože odcizení manželů bylo veřejně známé. Již 13. února psal anglický velvyslanec Alžbětě: "Vím teď zcela bezpečně, že královna lituje svého sňatku a že nenávidí svého manžela a celou jeho rodinu."
Proto nastalo velké překvapení, když se Darnley na hostině objevil. Královna však jeho přítomnost nijak nekomentovala a přivítala ho. Za nedlouho se však znovu otevřeli dveře, kterými přišel Darnley. Královna tušila co se děje, protože dveře nikdo kromě jejího manžela používat nesměl. A opravdu, ve dveřích stál v plné zbroji Patrick Ruthven a jeho spiklenci.
Ti odvedli Rizzia do vedlejší místnosti, zatímco Darnley držel královnu, která byla již v šestém měsíci těhotenství a chtěla Rizziovi pomoci. Marie začala ten večer Darnleye nenávidět jak nejvíc mohla, a po lásce zbylo jen dítě, které čekala.
Spiklenci zatím ve vedlejší místnosti Rizzia ubodali k smrti. Královna zůstala v jejich zajetí na svém vlastním hradě.
Marie rychle pochopila, že jediný kdo jí může pomoci uprchnout je Darnley. Zradil ji a jeho "voskové srdce" jistě zradí i jeho spojence v Rizziově vraždě. Marie tedy předstírala lásku ke svému manželovi a ten se velice rychle nechal obloudit a pomohl Marii utéci.
Marie nejprve vyrozuměla své přátele a potom přes katakomby uprchla z hradu i s Darnleyem. Cestou přitom míjeli čerstvě navršený rov Rizzia a to Marii jen připomnělo zradu jejího manžela. Marie tedy za pomoci svých věrných uprchla na hrad Dunbar.
Když se začal blížit Mariin čas, sepsala závěť, ve které odkázala Darnleyovi prsten ze svatby, objevily se zde i čtyři Marie a lord Bothwell, jeden z Mariiných věrných mužů.
19. června mezi desátou a jedenáctou Marie porodila syna, který byl pojmenován Jakub. V Edinburghu začali velkolepé oslavy narození následníka trůnu. Stále víc se ale také mluvilo o rozvodu Marie a Darnleyho. Královna ovšem rozvod odmítala, protože si nepřála, aby byl z jejího dítěte levoboček. Její věrné ovšem napadlo jiné řešení, Darnleyova smrt.
16. prosince se na hradě Stirlingu uskutečnily křtiny mladého následníka. Přestože Darnley byl přítomen, nezúčastnil se obřadu.
Poté se na hradě Craigmillar sešli spiklenci, kteří nabídli Marii obchod. Pokud povolá zpět Rizziovy vrahy, zbaví ji krále. Marie odmítla.
Darnley se mezitím vydal do Glasgow za svým otcem, kde chytil neštovice. Marie za ním přijela, aby se o něj starala. A zde je bod sváru mezi příznivci a odpůrci Marie Stuartovny. Podle odpůrců sem Marie přijela proto, aby svého manžela odvezla zpět k Holyroodu do rukou vraha, svého údajného milence, lorda Bothwell. Příznivci tvrdí, že ji k tomu vedla pouhá lítost nad otcem svého dítěte. Jedna věc je ovšem jistá. Marie skutečně Darnleye odvezla a ubytovala ho v domě v Kirk o'Fieldu, prý kvůli nákaze, aby se nešířila po hradě.
V noci z devátého na desátého února 1567 byl Darnley v Kirk o'Fieldu zavražděn. Marie nebyla přítomna, jelikož v Holyroodu oslavovala svatbu svých oblíbených sloužících. Spiklenci do domu skryli střelný prach a vyhodili ho do povětří. Darnley se však asi probudil a všiml si podivného ruchu ve svém domě a tak se snažil i se svým sluhou uprchnout, protože byl nalezen na zahradě, nahý a uškrcený, bez jediné popáleniny.
Královně zprávu o smrti jejího manžela předal Bothwell, nejspíš hlavní iniciátor celé akce. Královna nevypadala příliš překvapeně, ani se nezhroutila jako po smrti Františka.

Bothwell

To, zda Marie a Bothwell byli v době Darnleyovi smrti, je předmětem mnoha diskuzí. Proti Marii svědčí nález takzvaných Kazetových listů, což jsou dopisy a básně psané Bothwellovi. Přestože skotský parlament v době nálezu potvrdrdil, že jsou psány královninou rukou, dnes se o jejich pravosti spekuluje a dost často i pochybuje.

Pour luy aussi j'ay jette mainte larme,
Premier qu'il fust de ce corps possesseur,
Duquel alors il n'avoit pas le coeur.


Pro něj jsem mnohé slzy prolévala,
Poprvé když se zmocnil těla mého,
Když neovládal ještě srdce jeho.


Velmi často se také tvrdí, že Marie o chystané vraždě věděla a že jí i pomáhala uskutečnit, dnes se již sotva dozvíme, zda je to pravda či ne. Další věc, která svědčí proti Marii je skutečnost, že si Bothwella vzala tak krátce po smrti Darnleye. V této souvislost se mluví o tom, že byla těhotná a neočekávala pohrobka, nýbrž dítě svého milence.
James Hepburn, 4. hrabě z Botwell se narodil někdy okolo 1536, roku 1566 se oženil se Jean Gordonovou, se kterou se později musel rozvést kvůli své svatbě s královnou.
Po smrti Darnleye byl Bothwell označován za vraha, šeptali si o tom všichni, ale nikdo se to neodvážil říci nahlas. Jediný kdo si stěžoval byl Darnleyův otec, hrabě z Lennox. Marie po dlouhodobém nátlaku z jeho strany povolila a 12. dubna měl Lennox vznést proti Bothwellovi veřejnou obžalobu. Bothwell se ovšem netvářil jako kajícník a dorazil do Edinburghu s početnou ozbrojenou skupinou, aby dal najevo svoji sílu. Lennox se raději nedostavil.
21. dubna se Marie vydala do Stirlingu navštívit svého syna. Když se vracela zpět, byla přepadena Bothwellem a unesena na hrad Dunbar. Zde se zase odpůrci a příznivci královny rozcházejí. První tvrdí, že vše bylo dopředu domluveno, aby bylo učiněno zadost královnině nevinnosti a slušnosti, druzí tvrdí, že až zde se Bothwell Marie poprvé dotkl a to tak, že ji nejspíš znásilnil. Poté se Bothwell nechal urychleně rozvést se svojí ženou a 15. května 1567 se v Holyroodu konal svatební obřad podle protestantského rituálu.

Kazetové listy

O tom, zda tyto listy psala skutečně Marie, se můžeme přít. Jedna věc je však jistá, že patří k jejímu životu a hlavně životopisům. Pour luy depuis j'ay mesprise l'honneur,
Ce qui nou peust seul poutvoir de bonheur.
Pour luy j'ay hazard grandeur et conscience,
Pour luy tous mes parens J'ay quitte et amis,
Et tous autres respectz sont a part mis.

Pour luy tous mes amis, j'estime moins qee rien,
Et de mes ennemis je veux esperer bien.
J'ay hazardé pour luy nom et conscience,
Je veux pour luy au monde renoncer,
Je veux mourir pour le faire avancer.

Od těch dob pro něj cti své jsem se vzdala,
Jež stačí aby život obšťastnila.
Svědomí, hrdost pro něj riskovalav
I příbuzné a známé opustila
Žádné ohledy neznala jsem již.

Nic nebylo mi do přátelských svazků,
Ač od přátel jen dobro mohu mít,
Svědomí, jméno, pro něj dala v sázku,
Celý svět pro něj hodlám zatratit,
Chci zemřít, aby on se dostal výš.

Pour luy je veux rechercher la grandeur,
Et feray tant que de vray congnoistra
Que je n'ay bien, heur, contentement
Ou' a l'obeir et servir loyaument.
Pour luy j'attendz toute bonne fortune
Pour luy je veux garder sante et vie,
Pour luy tout vertu de suivre j'ay envie,
Et sans changer me trouvera tout une.
Pro něj chci znovu dobýt vznešenosti
A dát mu poznat jasně každým činem,
Že spokojenost, radost nemám v jiném
Než v oddané službě a poslušnosti
Pro něho doufám v šťastnou hvězdu svou,
Pro něj chci zdraví, život opatrovat,
Pro něj ho toužím všude následovat
a věčně být jen jeho jedinou.
Entre ses mains, et en son plain pouvoir,
Je mets mon fils, mon honneur et ma vie,
Mon pais, mes subjects, mon ame assubjettie
Est tout a luy, et n'ay autre vouloir
Pour mon object, que sans le decevoir
Suivre je veux, malgré toute l'envie
Qu'issir en peut.

Do jeho rukou, v moc jež jeho jest,
Vkládám teď syna, život svůj i čest,
Sama sebe, duši i svůj všechen klid.
Všecko je jeho, nemám vůle žádné
Než bez šalby, jak za noci, tak za dne,
Přes všecku závist stále za ním jít,
Ať cokoliv by snad se mělo dít.
Vous m'estimez legiere, qoe je voy,
Et si n'avez en moy nulle asseurance,
Et soupconnez mon coeur sans apparance,
Vous meffiant a trop grand tort de moy.
Vous ignorez l'amour que je vous porte.
Vous soupconnez qu'autre amour me transporte.
Vous despeignes de cire mon las coeur.
Vous me pensez femme sans jugement;
Et tout cela augmente mon ardeur.
Jen lehkovážnost přisuzujete mi,
I opory že ve mně pro vás není,
Bez důvodu mám srdce v podezření,
Svou nedůvěrou stále křivdíte mi.
Nevíte, že se k vám má láska vzpíná,
Myslíte, že mě zachvátila jiná,
Že moje srdce pro vás z vosku je.
Věříte, že jsem žena bez zásad,
A všecko to můj žár jen zvětšuje.


Car c'est le seul desir de vostre chere amie,
De vous servier, et loyaument aimer,
Et tous malheurs moins que rien estimer,
Et vostre volonte de la mienne suivre
Vous cognoistrez aveques obeissance,
De mon loyal devoir n'obmettant le science,
A quoy J'estudiray pour tousjours vous complaire.
Sans aimer rien que vous, soubs la subjection
De qui je veux san nulle fiction,
Vivre et mourir.

Vždyť přítelkyně má jen jedno přání,
Milovat vás a v službě neznat hranic
A všecka krutá neštěstí mít za nic
A vaši vůli plnit bez ustání
A poslušně vás následovat všady
A jen ten úkol plnit bez výhrady:
Učit se jenom vám se krásnou zdát.
Aniž bych snad jiného v lásce měla,
Chci prosta jiných úmyslů tak zcela,
Žít a umírat.
Et maintenant elle commence a voir,
Qu'elle estoit bien de mauvais jugement,
De n'estimer l'amour d'un tel amant,
Et voudrait bien mon amy decevoir
Par les ecrits tous fardez de scavoir…
Et toutes fois ses paroles fardeez,
Ses pleurs, ses plaincts remplis de fictions,
Et ses hautz cris et lamentations,
On tant gaigné, que par vous sont gardeez
Ses lettres, escrites, ausquels vous donnez foy,
Et si l'aimez, et croiez plus que moy.
A nyní už začíná chápat zcela,
Jak nedobře si sama poradila,
Svého milého si nevážila,
Teď přítele by mně odlákat chtěla
Dopisy, které sama nastražila…
Ta všecka slova, z kterých faleš kane,
Ten její pláč a nářky předstírané,
Lkaní a křik, jenž steskem uši rval,
Způsobily, že jste uschoval
Dopisy, jimž víc víry věnujete
A víc nežli mě je milujete.


Zajetí (Skotsko)

Proti svatbě Marie a Bothwell bylo snad ještě víc lidí, než proti svatbě předchozí. Marie tušila nebezpečí a utekla z Holyroodu do Bothwicku a poté do Dunbaru, kde se zdržoval Bothwell. Spojencům se ale podařilo Marii zajmout a uvěznit ji na zámku v Lochvelenu, u Markéty Douglasové, matky Jakuba z Moray, kde byla od 17. června 1567.
V téže době byly v Bothwellově domě nalezeny Kazetové listy, a to bylo přesně to, co spiklenci potřebovali. Nabídli královně obchod. Pokud se vzdá trůnu ve prospěch svého syna, nezveřejní tajné dopisy, které ji usvědčují z vraždy jejího prvního manžela a zároveň také nebude obžalována z cizoložství.
Do Lochvelenu tedy přijíždí muži se třemi smlouvami, které musí Marie podepsat. V první píše, že je unavena vládou a vzdává se jí, v druhé dává souhlas s korunovací svého syna a ve třetí potvrzuje, že regentem se stane její bratr Jakub Moray. O několik dní později je Jakub korunován skotským králem. Všichni, až na královnu jsou spokojeni, ta nadále zůstává na zámku Lochvelen vězněm svého nevlastního bratra a jeho matky. 15. prosince 1567 byly i přes slib, který dali Marii, přečteny Kazetové listy i sonety, za tím účelem královnu pošpinit natolik, aby se už nemohla vrátit na trůn. Někdy v té době také podle zprávy svého tajemníka, kterého měla na Lochvelenu, porodila předčasně dvojčata, která však brzy zemřela. O tom nakolik předčasně to bylo, se může jen spekulovat. 25. března 1568 se Marie pokusila poprvé z Lochvelenu uprchnout, pokus se jí ovšem nezdařil, protože byla poznána, jedním z mužů, když lodí opouštěla hrad, v přestrojení za pradlenu. Prý ji prozradily její bělostné ruce.
Druhý pokus se již Marii podařil, uprchla 2. května, když její napomáhač ukradl při večeři správci hradu klíče, s jejichž pomocí Marie uprchla na zámek Hamiltonů.
Do týdne Marie sestavila armádu. Na její stranu se přidali Huntleyové, Setonové, Hamiltonové a velká část skotské šlechty. K Marii se také okamžitě začali scházet i zahraniční vyslanci.
13. května se Mariina armáda střetla u Langsidu s vojskem jejího bratra Moraye. Nastalo konečné střetnutí mezi těmito nevlastními sourozenci, kteří chvílemi byli spojenci a chvílemi nejzavilejšími nepřáteli.
Jako první zaútočili Mariiny vojáci, byli však rozehnáni ostrou palbou z pahorku, který Moray správně zvolil jako strategicky nejvýhodnější. Poté se Morayovi vojáci vrhli do protiútoku, byla prolomena celá linie a Mariini bojovníci se dali na útěk. I královna pochopila, že její jedinou záchranou je útěk.
Tři dny po bitvě se Marie ocitla v opatství Dundrennan. Nyní měla dvě možnosti, odjet do Francie a tam žít z milosti příbuzných svého prvního manžela, nebo jet do Španělska, či za svou "drahou sestrou" do Anglie. Marie neváhala dlouho. Jít prosit k Marii Medicejské, to bylo hluboko pod její úroveň, ve Španělsku ji nemuseli přijmout s otevřenou náručí, hlavně díky jejímu protestantskému sňatku s Bothwellem. Vydala se tedy do Anglie, o které ještě nedávno tvrdila, že je její právoplatnou královnou.
16. května se ve věku pětadvaceti let v Carlisle vylodila z rybářského člunu, a stanula na anglické půdě. Již nikdy z ní nevystoupila.

Královna bez trůnu

Tak se tedy Marie ocitla v Anglii. Prosila Alžbětu o setkání, ale ta se mu raději vyhnula, neodvážila se ani Marii pozvat ke svému dvoru, ze začátku prý hlavně kvůli své ješitnosti, že by ji krásná skotská královna zastiňovala.
Rychle si však také uvědomila, že bude lepší mít královnu v Anglii, než aby mohla spřádat plány na získání Anglie odjinud. Jen scházel důvod k tomu, aby mohla držet pomazanou skotskou královnu v zajetí.
Samozřejmě, byla tu Darnleyova vražda, ale Alžběta neměla právo soudit vraždu, která se odehrála v cizí zemi a ještě ke všemu z ní vinit svoji "drahou sestru".
Nakonec to ovšem Alžběta vymyslela jinak. Požádala Marii ke svolení k procesu, protože byla "nešťastná" z toho, co se o Marii povídá. Po dlouhém přemlouvání Marie souhlas dala a tak byla vtažena do procesu.
Proti ní stál její bratr Moray a skotští lordové. K velkému překvapení Alžběty se ale do sebe nepustili. Ani nemohli, každý z nich byl do Darnleyovy vraždy nějak zapleten a očernit jednoho znamenalo očernit i sám sebe. Přesto lordi přisedající soudu Skoty osvobodili a o Marii řekli, že neshledali dostatečně důkazů proto, aby ji mohli obvinit. Slovo dostatečně je zde ovšem důležité. Znamená totiž, že důkazy jsou.
Od té doby byla královna v Anglii vězněna (v hradech Bolton, Chatsworth, Sheffield, Tutbury, Windfield, Fotheringhay), i když je to věznění zabalené do pozlátka. Marie měla vlastní dvůr, který jí platila Alžběta, a muži, kteří ji hlídali, měli titul jejích ochránců. Nebylo to tedy zajetí v pravém slova smyslu a to Marii ubíjelo ještě víc. Proti skutečnému zajetí by se snad její mysl dokázala vzepřít, ale takhle jen umdlévala. Její jediným povyražením byl stále hon a také psaní tajných dopisů do katolických zemí v nichž prosila o osvobození.
Během zbytku svého života však Marie vysvobozena nebyla, to udělala až smrt.

Proces a poprava

Dlouhá léta žila Marie v Alžbětině zajetí, které přinášelo monotónní, jednotvárný život bez vzruchu. Jedinou nadějí bylo pro Marii osvobození.
Ovšem Alžbětini rádci viděli v Marii Stuartovně překážku všeho protestantského. Měli strach, že by po Alžbětině smrti nastoupila na trůn katolická královna. A jediné řešení viděli v tom, že ji odstraní. Plán jim vyšel velice lehce. Nechali, aby se k Marii dostala pošta jejího katolického obdivovatele. Poštu pečlivě četli a k Babingtonovi, Mariinu stoupenci, nasadili špeha, který mu měl našeptat plán - zavraždění Alžběty. Babington se nechal přesvědčit, přestože původně měl v úmyslu pouze Marii osvobodit. Nyní už rádci čekali jen na Mariin souhlas se zavražděním královny. A také se jim ho dostalo. 17. června 1586 Marie odpověděla Babingtonovi a dala souhlas. Byla chycena v pasti. Dlouho se Alžběta nemohla rozhodnout, co bude dělat. Nechtěla Marii vystavit veřejnému soudnímu procesu, přestože jí to rádci navrhovali. Napsala tedy Marii dopis v němž ji prosila, aby se přiznala ke spiknutí a Alžběta sama nad ní vynese rozsudek, který nebude příliš tvrdý. Marie se svojí hrdostí však odmítla.
14. srpna 1586 se na zámku Fotheringhay konal proces s královnou skotskou, která je obviněna ze spiknutí proti Alžbětě. Babington a jeho pomocníci byli již popraveni, tím nejhorším způsobem, za živa čtvrceni a mučeni, přestože podle zákona měli být jen pověšeni.
V hale zámku je připraven baldachýn s trůnem, který znamená, že na celý proces dohlíží sama královna Alžběta. Kousek níž pod tímto trůnem je sedadlo pro Marii. Tímto uspořádáním je naznačeno, že královna skotská má nižší postavení než královna anglická.
Při procesu byli již hlavní svědci, Babington a jeho pomocníci, mrtvi. Jejich výpovědi byly písemné, získané z nich při mučení. Marie neměla vlastního obhájce, byli zde jen žalobci. Nakonec Marii uznali vinnou a odsoudili ji k trestu smrti.
Nyní bylo vše na Alžbětě. Musí podepsat rozsudek smrti, ale Alžběta dlouho váhala. Věděla, že poprava pomazané královny bude nebezpečná. Padne tím mýtus, že pomazaný panovník je právně nedotknutelný. Alžběta samozřejmě měla pravdu, nebýt popravy Marie Stuartovny nikdy nemohl být popraven Karel I. a následně ani Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. Alžběta však nakonec rozsudek podepsala.

Mariina poprava

V té době Marie napsala Alžbětě v dopis, v němž napsala svá poslední přání. Chtěla být pohřbena ve své milované Francii, vedle své matky, také si přála, aby bylo zaopatřeno její služebnictvo. Jako poslední vyjádřila naději, že bude popravena na veřejném místě, před svým služebnictvem, aby její nepřátelé nemohli tvrdit, že před smrtí konvertovala.
7. února 1587 se Marie dozvěděla zprávu, že bude popravena. Rozloučila se se svými sloužícími a nabádala je, aby zůstali věrni katolictví. Potom se odebrala do svého pokoje, kde psala poslední dopisy. Jindřichu III., svému strýci. Filipovi II. a papeži napsala již dříve. Alžbětě však nenapsala ani řádek.
V osm hodin ráno se ozvalo zaklepání na dveře, Marie se zrovna modlila, dokončila tedy svoji pobožnost a vydala se na cestu na popraviště.
Marie předstoupila před popravčí špalek, ale ještě nesklonila hlavu. Následovala řeč protestantského kněze, který snad doufal, že Marie v hodině své smrti změní náboženství. To se ale nestalo, Marie raději sklonila hlavu a začala se latinsky nahlas modlit. Její sloužící se k ní přidali.
Poté kněz skončil a ke slovu se dostal kat. Nejprve musel Marii poprosit o odpuštění, za to, že ji musí popravit, a ona mu ho dala, poté poklekla ke špalku.
Až na potřetí se její hlava oddělila od trupu. Poprvé katovi sekera sklouzla a ozvalo se jen tiché zmučené zasténání, protože Marii udeřil tupou částí sekery.
Když byla poprava skončena, kat chtěl vzít Mariinu hlavu a ukázat, že je královna skutečně mrtva. Uchopil ji za vlasy, a diváky čekala strašná podívaná. Marie v posledních letech svého života nosila paruku, a když kat zvedl hlavu, paruka mu zůstala v ruce a hlava s šedivými nakrátko ostříhanými vlasy spadla na zem. V tu chvíli z pod Mariiny sukně vyběhl její oblíbený psík, který se zde skryl a stal se tak účastníkem popravy své paní. Přiběhl k hlavě své paní a odmítal se od ní hnout.

Potomci

Jediné přeživší dítě Marie Stuartovny byl Jakub VI., její syn s Darnleyem. Při popravě své matky sice vznesl oficiální protest, ale neoficiálně Skotsku příliš nevadilo, že bývalá královna byla popravena. V té době již Jakub bral rentu od Alžběty a stále doufal, že se stane Alžbětiným nástupcem. Po její smrti se tak stalo, a velký sen jeho matky se tak splnil, Stuartovci usedli na anglický trůn.
Syn Jakuba Karel následoval osud své babičky a svůj život skončil také na popravišti při buržoazní revoluci, kdy se parlament postavil proti jeho snahám vládnout absolutisticky.
Poslední z rodu Stuartovců na trůně byla žena, královna Anna, jejíž děti zemřely. A tak se vyplnila slova Jakuba V.: " Od ženy jsme korunu dostali, ženou nám bude odňata."
Marie Stuartovna a její syn Jakub

Prameny


Stefan Zweig: Marie Stuartovna, SNKLU, Praha, 1966
Antonia Fraser: Marie Stuartovna, Domino, Ostrava, 1999
Kenneth O. Morgan a kol: Dějiny Británie, NLN, Praha, 1999
André Maurois: Dějiny Anglie, NLN, Praha, 1993