Marie Anna Josefa Antonie Lotrinsko - Habsburská

(1738 - 1789)

Marie Anna Josefa Antonie Lotrinsko - Habsburská



1. dětství

Marie Anna (řečená Marianna) se narodila jako druhé dítě arcivévodkyně a pozdější rakouské císařovny Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského. Její příchod na svět však nebyl příliš bouřlivě oslavován. Marie Terezie a František Štěpán měli už jednu starší dceru Marii Alžbětu a potřebovali syna. Otec Marie Terezie císař Karel VI. totiž se svou manželkou neměl mužského potomka a byl nucen uznat za svoji následnici svou nejstarší dceru Marii Terezii. K tomu mu dopomohla takzvaná "Pragmatická sankce". Ve Vídni však bylo zklamání nad tím, že opět není mužský potomek, veliké. Marie Terezie a František Štěpán se rozhodli odjet na cestu po Itálii. Marianna s Marií Alžbětou zůstali ve Vídni. Byli příliš malé na to, aby jim nepřítomnost rodičů nějak vadila. Ostatně vrátili se po šesti měsících. Marianna byla od dětství velmi choulostivá a často nemocná. Možná za to mohlo přísné matčino nařízení, aby se děti otužovaly. (jenomže ve studených chodbách a pokojích vídeňského Hofburgu to jistě nebylo nic příjemného) Když byly Marianně tři roky, přibyla jí další sestra, která dostala jméno Marie Karolina. Pro Marii Terezii a Františka Štěpána to však byla katastrofa. Pro císaře Karla V. však ještě větší. Nedal však na sobě znát příliš velké zklamání a brzy odjel na lov Halbturn, ale 13. října 1740 ho polomrtvého přivedli do Vídně. Lékaři se nejdříve domnívali, že se otrávil jedovatými houbami, ale brzy museli svůj názor změnit. Císař ležel na smrtelné posteli. Přesto ho však neopustil jeho obvyklý sarkasmus a cynismus: "Nechte těch hádek. Až umřu, tak mne otevřete a uvidíte, na co jsem umřel. Doufám, že jeden z vás za mnou brzy přijde a řekne mi to. " Císař zemřel 20. října 1740 a novou císařovnou se stala jeho dcera Marie Terezie. Neměla to však vůbec jednoduché, protože měla problémy zejména s pruským králem Fridrichem Velikým a válkou s ním o Slezsko. 25. ledna 1471 zemřela maličká Marie Karolina, a protože už před několika měsíci umřela i nejstarší dcera Marie Alžběta, zůstala Marianna jedináčkem. Ne však nadlouho. 13. března 1741 přišel na svět budoucí císař Josef II. a po něm ještě dalších dvanáct dětí. Od první chvíle se všechno točilo jenom kolem malého Josefa. Vždyť to přece byl následník trůnu… Všichni se radovali a oslavovali. Od té doby byla však Marianna vždycky nucena stát v ústraní. Zúčastnila se však jedné veliké slavnosti. Korunovace Marie Terezie na uherskou královnu. Jenomže její otec František Štěpán nebyl považován za dost dobrého pro to, aby byl korunován na spoluvládce a obřad musel sledovat jako civilní člověk. Takže on a Marianna sledovali korunovaci z jakési podesty nikým neviděni. Arcivévoda Josef se samozřejmě zúčastnit nemohl, protože byl teprve mimino. Během dvou let v dětských pokojích přibyli ještě dvě sestry. Marie Kristina (řečená Mimi) a Marie Alžběta (řečená Liesl). Mimi byla matčiným miláčkem a mohla si dovolit skoro všechno. Liesl byla zase oproti většině arcivévodkyň velice krásná. To se o Marianně nedalo tvrdit ani při té nejlepší vůli. Byla velice podobná svému otci Františkovi Štěpánovi. Jenomže, co je u muže považováno za přitažlivé, u dívky už zase tolik hezky vypadat nemusí. Marianna doplatila na otcův velký nos a ostře řezanou tvář, které po něm zdědila. Sice nebyla krásná, ale měla všestranné nadání. Výborně tančila a věnovala se baletu, měla hezky znějící soprán, uměla hrát na několik hudebních nástrojů a vynikala fenomenální pamětí. Zato však se nikdy nenaučila správně psát. Vždyť i Marie Terezie psala v němčině s chybami a František Štěpán používal jakousi hatmatilku složenou z francouzštiny a němčiny. V boji o matčinu lásku však Marianna vždycky prohrávala. Marie Terezie měla ráda Mimi a ostatní děti ji už z mateřského pohledu tolik nezajímali. Politický náhled však byla jiná věc… Jako kandidátka ve sňatkové politice připadala Marianna v úvahu pouze jednou v životě. Jednalo se o savojského vévodu. Bohužel se proslechlo, že je velmi často nemocná a vyjednávání bylo přerušeno. A pověsti o jejím špatném zdravotním stavu byly bohužel pravdivé. Každou zimu byla minimálně jednou nachlazená a trpěla i sennou rýmou.



2. arcivévodkyně Marianna - ve Vídni

V osmnácti letech byla Marianna dospělá. Získala svůj vlastní dvůr, ale o svobodě se moc mluvit nedalo. O Velikonocích roku 1757 byla tak vážně nemocná, že dokonce dostala poslední pomazaní. Ale uzdravila se. Její lékaři jí však zakázali tanec a lov, který velice milovala. Po nebezpečném zánětu plic se její tělesná konstrukce stále více hroutila a za několik let byla Marianna znetvořena hrbem. Naučila se ho sice dovedně šaty nebo šály zakrývat, ale co jí to bylo platné, když se o tom všeobecně vědělo? Matka ji sice příliš ráda neměla, ale s otcem to bylo úplně jiné. František Štěpán byl stejně jako ona považován za naprostou nulu. To však nebyla tak docela pravda. Zajímal ho přírodopis a zoologie. Za svůj život nashromáždil obdivuhodné sbírky. K odcizení mezi nimi došlo pouze v letech 1760 - 1763, kdy do Vídně přijela nová manželka Mariannina bratra Josefa Isabella Parmská. Isabella Parmská byla velice krásná a skoro všichni ji měli od prvního okamžiku rádi. Císařovna, František Štěpán, pochopitelně arcivévoda Josef (který byl do ní zamilovaný), Mimi,… Jen Marianna ji nesnášela a začala proti ní intrikovat. Jenomže Isabella po třech letech onemocněla neštovicemi a zemřela. 4. července 1765 se císařská rodina vydala do Insbrucku, kde se měl oženit Mariannin bratr Leopold se španělskou infantkou Marií Ludovikou. Společnost potřebovala týden na to, aby dorazila do Klagenfurtu. Marie Terezie podnikla svou obvyklou prohlídku po zámcích, kostelech a klášterech. Mezi nimi byl i malý chudý klášter alžbětinek. Jeptišky požádaly císařovnu o milodar. Ta tam nechala Mariannu, aby to vyřídila. Marianně však najednou sklouzla z ramen pláštěnka a objevil se její hrb. Žádná jeptiška však nedala najevo zhnusení ani údiv. To se Marianně líbilo. V klášteře jako by její znetvoření neexistovalo… 5. srpna se v Insbrucku konala svatba. Nebyla to však šťastná záležitost. 18. srpna při svatebních oslavách ranila Františka Štěpána mrtvice a zemřel. Marie Terezie po něm až do smrti hluboce truchlila. A co teprve Marianna… Jediný člověk, který jí porozuměl, byl mrtvý. Marie Terezie se po této ráně rozhodla, že musí zabezpečit všechny své děti. Pro Mariannu však nepřipadal v úvahu žádný vhodný nápadník, a tak se matka rozhodla, že jí svěří vedení ústavu šlechtičen v Praze. Za vykonávání této funkce Marianna dostávala 20 000 zlatých ročně, ale do Prahy nikdy fakticky neodjela a tuto funkci nikdy nevykonávala. Skoro všechny ostatní sestry se provdaly. (tedy pokud samozřejmě nezemřely moc mladé) Mimi si vzala svého milovaného prince Alberta Sasko-Těšínského (jako jediná z dcer Marie Terezie se směla provdat z lásky), Marie Karolina si musela vzít infantilního neapolského krále Ferdinanda, Marie Amálie si proti své vůli musela vzít o pět let mladšího, debilního, násilnického alkoholika Ferdinanda Parmského a Marie Antoinetta se v 1770 vdala za francouzského dauphina a pozdějšího krále Ludvíka XVI. Jen Marie Alžběta (Liesl) se nikdy nevdala. Vždycky byla nejkrásnější ze všech arcivévodkyní a mluvilo se i o tom, že se stane francouzskou královnou, když si vezme ovdovělého krále Ludvíka XV. Dostala však neštovice a na obličeji jí zůstaly ošklivé jizvy. Samotnou Mariannu neměl po smrti otce v císařské rodině nikdo moc rád. Marie Terezie dala všechnu svou mateřskou lásku své milované dceři Mimi, bratr Josef ji sice považoval za velmi talentovanou, ale nemohl ji vystát a s Liesl se Marianna častěji nesnášela než přátelila. A ostatní sourozenci byli buď příliš daleko a nebo o hodně mladší. Marianna se rozhodla, že se přestěhuje do Klagenfurtu. Marie Terezie s tím sice moc nesouhlasila, ale nakonec se nechala přemluvit. Marianna si nechala v Klagenfurtu postavit menší zámeček, aby se tam později mohla přestěhovat. Zatím ve Vídni spravovala přírodopisné sbírky svého otce. Císařovna Marie Terezie zemřela 29. listopadu 1780. Marianna ji na jejím smrtelném loži ošetřovala a po její smrti po ní velmi truchlila. Po smrti matky se však definitivně rozhodla přestěhovat z Vídně do Klagenfurtu. Její bratr císař Josef II. jí v tom samozřejmě vůbec nebránil. Při stěhování však sebou nemohla vzít všechny své a otcovi sbírky. Prostě by je neměla kam dát. Prodala je nakonec univerzitě v Budíně.



3. v Klagenfurtu

V Klagenfurtu byla Marianna mnohem šťastnější než kdykoliv dřív předtím ve Vídni. Měšťané jí připravili slavné uvítání. Bylo to pro ně veliká pocta, že jeden z členů císařské rodiny si za své sídelní město vybral zrovna Klagenfurt. I jeptišky alžbětinského kláštera ji přivítaly velmi přátelsky. Marianna měla zvlášť ráda abatyši Xaverii Gasserovou, která se stala její velmi dobrou přítelkyní. Marianna mimo jiné ráda malovala a svou přítelkyni zvěčnila na jednom svém obraze. V Klagenfurtu Marianna podporovala klášter i místní nemocnici a dokonce přispívala nějaké částky i svobodnému řádu mnichu zednářů. Klagenfurtští občané měli vždycky Mariannu moc rádi. Na její narozeniny se vždycky všichni moc těšili. Jednou dokonce jeptišky uspořádali představení, ve kterém samy vystupovaly!A dvě jeptišky dokonce na sobě měly mužské šaty! Marianna se začínala zajímat i o archeologii. Investovala do vykopávek mnoho peněz a na její příkaz se odkrývaly pozůstatky starého římského města Virunum. Přestože byla Marianna v Klagenfurtu tak šťastná, s jejím zdravím to nebylo bohužel právě nejlepší. Poškozená páteř už se vyléčit nedala, hrudní koš se stále úžil a kašel byl čím dál bolestivější. Několikrát odjela do lázní, ale ani to jí nepomohlo. Každému bylo jasné, že smrt je blízko. 3. listopadu 1789 obdržela poslední pomazání. Marianna sama byla přesvědčená, že zemře 18. stejně jako její otec. Ale osmnáctý listopad uběhl a ona pořád ještě žila. Dokázala ze sebe dostat ještě trochu humoru: "Doufám, že svatá Alžběta bude tak zdvořilá a vezme si mne ještě dnes. Odpustím jí, bude - li to třeba pozdě večer. Slaví dnes v nebi svátek, a tak nebude mít zřejmě dříve čas. " Ještě si vzpomněla na Korutance mezi nimiž prožila tolik šťastných chvil. Kolem jedenácté hodiny 19. listopadu 1789 ve věku padesáti jedna let zemřela. Pohřbena byla hned druhý den prostě jako jeptiška. Její majetek zdědil místní klášter.

Eva Taterová