Válka růží

Eduard III.

Svůj původ měla válka růží v rodině krále Eduarda III., který měl pět synů, kteří se dožili dospělosti: Eduarda, Černého prince, Lionela, vévodu z Clarence, Jana Gentského, vévodu z Lancesteru, Edmunda z Langley a Thomase z Woodstocku. ,br> Roku 1377 Eduard III. zemřel, ke konci života na něj měla velký vliv jeho milenka, Alice Perrersová, která když umíral, mu stáhla všechny cennosti a ujela. Černý princ zemřel již rok předtím, a zanechal ani ne desetiletého syna, který se nyní stal anglickým králem. Byl to Richard II. Po dobu nezletilosti za něj vládli dva rádci vévodové z Clarence a z Lancesteru. Když bylo Richardovi šestnáct, ujal se vlády sám, rychle se však chytil špatných rádců.
Roku 1381 v Anglii vypuklo rolnické povstání proti nevolnictví, které bylo výjímečné svojí silou, délkou trvání i širokým ohlasem obyvatelstva. Vůdcem povstání, které se nejvíc rozrostlo v Kentu a ve východní části střední Anglie, byl John Ball, oblíbený lidový kazatel, spolu s Wattem Tylerem. Spolu se svými lidmi se vydal na Londýn, zde nechal otevřít věznice, popravil své nepřátele, nechal zapálit Savojský palác Jana Gentského. Vůči králi ale vzbouřenci projevovali úctu. Richard toho využil a dojednal si se vzbouřenci schůzku. Tyler zemřel, král ostatní uklidnil a ti se posléze vrátili domů. Poté král zaútočil. Konali se soudy se vzbouřenci, kteří po stovkách končili ve vězeních či na popravištích.
V letech 1386 až 1388 se Richard dostal pod tlak lordů odvolatelů, kteří ho donutili zbavit se oblíbených milců. Roku 1389 se král tedy znovu vzepřel, poukázal na svůj věk a zase sám usedl na trůn. Přesto se Richard o vládu nějak moc nezajímal, pořádal turnaje, slavnosti a hony a za něj vládl parlament. V roce 1397 se obrátil proti lordům, kteří ho donutili zbavit se milců. Vévoda z Gloucesteru, Richardův strýc, byl zavražděn, hrabě z Arundelu popraven a další byli posláni do exilu. Mezi nimi i Jindřich Bolingbroke, Richardův bratranec, syn Jana Gentského.
Když v únoru 1399 Jan Gentský zemřel, Richard prohlásil bratrance za vyděděného a sám lancesterské panství obsadil. Poté se vydal na tažení do Irska a to byla příležitost pro návrat Jindřicha. Ten se v červenci vylodil v Yorkshire a k němu se připojili jeho stoupenci. Richard se rychle vydal na cestu zpět, následoval třítýdenní pochod Walesem a snaha získat vojsko. To se mu příliš nepodařilo a na hradě Flint se Jindřichovi vzdal.
29. září byl Richard sesazen, uvězněn v Toweru a zanedlouho zde také zemřel, pravděpodobně byl zavražděn. Jelikož nezanechal dědice, přestože měl dvě manželky, jednou z nich byla Anna Lucemburská, dcera Karla IV. Rozhodovalo se tedy mezi hrabětem z March, pravnukem Lionela z Clarence, a Jindřichem Bolingbrokem. Jindřich se chopil koruny, jelikož stejně nikdo nemohl říci, zda je jeho nárok oprávněnější než Marchův. Jindřich IV. měl mnoho přívrženců ještě z dob Jana z Gentu, který byl nejbohatším anglickým velmožem své doby. Potomci Edmunda z Langley, vévodové z Yorku, stáli na straně hraběte z March, jehož byli dědici.
Poté následoval Jindřichův konflikt s rodem Percyů, hrabaty z Northumberlandu, kteří hráli velkou roli při Jindřichově dosazení. Nyní se jednalo o obranu severní hranice. 21. července 1403 se konala bitva u Shrewsbury, kde byl syn hraběte z Northumberlandu, zvaný Hotspur (Ohnivec) poražen a zabit. O dva roky později vypuklo povstání, jehož cílem byla reforma. Hrabě z Northumberlandu byl vytlačen za hranice a jeho spojenci popraveni.
Jindřich IV.

Jindřich zemřel 20. března 1413, kdy dostal záchvat, když se modlil ve Westminsteru. Nástupcem se stal jeho syn Jindřich V., který se věnoval hlavně válce s Francií. Za jeho vlády se uskutečnila bitva u Azincourtu (viz. obrázek na obálce). Jindřich zemřel roku 1422 a za jeho syna, Jindřicha VI. se rozhořela skutečná válka růží. Jindřich VI. se roku 1445 oženil s Markétou z Anjou, neteří francouzského krále. Markéta a toto manželství, byly velmi nepopulární, zvlášť poté, co Markéta začala vládnout za svého manžela. Markéta měla své oblíbence, mezi ně patřil Suffolk a Edmund Beaufort, syn Jana Gentského z jeho třetího manželství s Kateřinou Swynfordovou, jejíž děti nebyli Janovými dědici, jelikož se narodili dávno před svatbou. Markéta ovšem nenáviděla, vévodu z Yorku, který se měl stát dědicem v případě, že by se jí nenarodil syn. Ten se ale manželům narodil roku 1453, v té samé době se u krále projevil záchvat šílenství a ztráta paměti, Jindřich nemohl chodit ani se pohybovat. Regentem se stal vévoda z Yorku. Když se král v prosinci 1454 uzdravil, aniž by si pamatoval, co se dělo v době jeho šílenství, znovu se chopil vlády. Poté královna a její rádce Somerset našeptali králi, že vévoda z Yorku a Richard Nevill chystají proti králi povstání, s cílem ho sesadit. York se po tomto obvinění cítil podveden a vytáhl na Londýn. V St. Albans se ale Yorkovi muži střetli s malou Jindřichovou armádou. Bitva netrvala dlouho, ale zemřelo v ní mnoho lancesteriánských mužů, mezi nimi i Somerset. Král byl zajat, a později zase propuštěn, a York se stal protektorem. Další dva roky, probíhaly v relativním míru.
Až v červenci 1460 se odehrála další důležitá bitva - u Northamptonu. Zvítězili Yorkisté a král se dostal znovu do zajetí. Potom se York spolu s Jindřichem vydali do Londýna, kde byl Jindřich potvrzen králem po zbytek svého života a York se měl stát jeho následníkem. Když se Markéta, která byla se svým vojskem na severu, dozvěděla novinky, že její syn byl vyděděn, vydala se na jih. Její vojska se s Yorkovými střetla 30. prosince 1460 u Wakefieldu. Královnina armáda měla převahu. Byl zde zabit York, jeho syn, hrabě z Rutlandu, a hrabě ze Salisbury byl sťat na příkaz lorda Exetera, syna vévody z Buckinghamu. Do války růží se po této bitvě zapojila nová generace válečníků.
Novým vévodou z Yorku se stal nejstarší syn předešlého, Eduard. 2. února 1461 se jeho vojsko střetlo s Markétiným, která hájila zájmy svého jediného syna, u Mortimer's Cross. Při této bitvě se na obloze objevila tři slunce, což je přírodní optický úkaz. Eduard si to vyložil jako zjevení Svaté trojice a v bitvě zvítězil. V této bitvě byl také popraven Owen Tudor, dědeček Jindřicha Tudora, budoucího Jindřicha VII.
17. února se odehrála druhá bitva u St. Albans. Královna Markéta zde zvítězila nad jedním ze svých největších nepřátelí, Warwickem. 4. března se Eduard z Yorku, za pomoci Warwicka, kterému díky tomu zůstalo příznivsko "Králotvůrce (Kingmaker)", prohlásil králem Eduardem IV. 29. března se odehrála bitva Ferry Bridge. Trvala šest hodin, Lancesteriáni v jní byli poraženi, zemřel zde výkvět rytířstva, královna se synem se uchýlila do Yorku, a poté ke skotským hranicím. 28. června byl Eduard IV. korunován ve Westminsterském opatství. Následovaly popravy a konfiskace lancesteriánských přívrženců. Celá jedna třetina anglické půdy změnila majitele.
V roce 1462 držela Markéta již jen tři pevnosti, které Eduard stále obléhal. A posléze také dobyl. Zajatí lancesteriáni museli Eduardovi odpřísáhnout věrnost, vévodovi ze Somersetu a siru Percymu byly dokonce po slibu vráceny statky.
O rok později se znovu objevila Markéta. Lord Percy otevřel hrad Bamburgh jejím Skotům, poté Markéta obléhala Norham, ten se jí ale nepodařilo dobýt a vrátila se do Francie.
Poté se Yorkům podařilo zajmout krále Jindřicha VI., který se do té doby skrýval, a byl uvržen do Toweru.

Roku 1468 se vzdala poslední lancesterská pevnost hrad Harlech, za zdmi bylo nalezeno pouhých padesát mužů posádky, až na dva případy byla všem mužům udělena milost, mezi nimi byl i Jindřich Tudor, hrabě z Richmondu, budoucí anglický král.
Když se Eduard IV. tajně oženil s Alžbětou Woodvillovou, její rodina začala vládnout a postupně vytlačovat Warwicka z jeho postavení. Zároveň také král nechtěl oženit svého bratra za Warwickovu dceru. Ten se na krále rozzlobil. V červnu 1469 Warwick proti Eduardově vůli uskutečni sňatek mezi svojí dcerou a Jiřím, vévodou z Clarence, královým bratrem. A oba poté odjeli do Francie, aby se přidali na stranu královny.
Když v Yorkshiru vypuklo povstání, král se vydal na sever. V červenci byl v Nottinghamu a čekal na své spojence, hraběte z Pembroke a hraběte z Devonu. To byla příležitost pro Warwicka, spolu s Clarencem se vrátili z Francie a k nim se přidali muži z Kentu. V bitvě u Edgecottu se oba muži střetli, král Eduard byl zajat a uvězněn v Midllehamu, Pembroke a Devon popraveni.
Nyní měl Warwick v moci oba krále, jak Jindřicha VI. tak i Eduarda IV. Otec a bratr královny Alžběty Woodwillové byli popraveni. Eduardovi se poté podařilo uprchnout a nastala válka mezi králem, jeho bratrem a bratrancem. V březnu 1470 se střetlo královo vojsko s Warwickovým u Losecoat Field a zvítězilo. Warwick a Clarence museli uprchnout do Francie. Zde se Warwick dohol s Markétou, že se postaví na její stranu, ale jen v případě, že provdá svého syna, následníka, prince z Walesu, za Warwickovu dceru. Markétě nezbývalo než souhlasit. Tato dohoda vzala Clarencovi naději, že mu Warwick, jako královu bratrovi, obstará trůn. Přesto ale zůstal na straně svého tchána.
V září přistál Warwick, spolu s Clarencem a šesti loďmi v Anglii. Zde se střetli s králem a jeho vojskem. Eduard byl poražen, ale podařilo se mu spolu s jeho nejvěrnějšími utéct do Burgundska. Jindřich VI. byl osvobozen z Toweru a znovu dosazen na trůn.
V březnu 1471 se Eduard vrátil do Anglie s vojskem, vylodil se u Ravenspuru a znovu poslal krále Jindřicha do Toweru. 14. dubna se střetli Lancesteriáni s Yorkisty a padl zde Warwick. Den před touto bitvou přistála v Anglii královna Markéta a princ z Walesu. Proti nim se vydalo královo vojsko, a 4. května se střetli u Tewksbury. V bitvě padl princ z Walesu. Markéta byla zajata, později za ní Ludvík XI. zaplatil výkupné a zemřela o jedenáct let později, zchudlá na panství svého otce. Král Jindřich VI. byl pravděpodobně v Toweru zavražděn. Většina Lancesterů byla mrtvá, zdálo se, že Yorky už nemůže nic ohrozit.
Eduard IV. zemřel 9. dubna 1483 a jeho synovi a dědici Eduardovi bylo teprve dvanáct let. Ten v době otcovi smrti žil na hradě Ludlow, u svého strýce, bratra Alžběty Woodvillové. Regentem prince byl jmenován bratr Eduarda IV. Richard. Ten donutil svého synovce i jeho bratra k příjezdu do Londýna, kde je "pro jejich ochranu" nechal ubytovat v Toweru, kde je později pravděpodobně nechal zavraždit (roku 1674 byly pod základy vnějšího schodiště Bílé věže v opevnění Toweru nalezeny v dřevěné bedně dvě kostry, roku 1933 identifikovány jako pozůstatky dvou dětí ve věku deseti a dvanácti let). Hned poté nechal Richard rozhlásit manželství jeho bratra s Alžbětou Woodwillovou za neplatné a nechal se korunovat králem Richardem III.
Richard III.
Další muž, který si dělal nárok na anglickou korunu, byl Jindřich Tudor. Již roku 1483 řekl, že si vezme za manželku dceru Eduarda IV. Alžbětu, pokud se stane králem. Byl tedy skutečnou hrozbou pro Richardovu vládu. Dělal si nároky na korunu skrz svoji matku, Markétu Beaufortovou, která byla potomkem Jana Gentského.
V dubnu 1484 zemřel jediný syn Richarda III., princ z Walesu, a Richard vybral jako svého nástupce syna své sestry Alžběty a vévody ze Suffolku. Ten se ale králem nikdy nestal.
7. srpna 1485 přistál Jindřich Tudor v Milford Haven. Král mu vyšel se svým vojskem vstříc a obě armády se 22. srpna střetly u Bosworthu. Richard byl v bitvě zabit, jeho koruna, jež byla nalezena v křoví, byla nasazena na hlavu Jindřicha Tudora. A s ním přišel do Anglie novověk.


Jindřich VII.


Nela Trachtová